My Daddy. ||h.s

Chapter 6. [Channel]

Když se probouzím, hlava mě nepříjemně bolí a já jsem nucena zaskučet náhlou bolestí. Kolem je šero, možná noc, jen si sakra nevybavuju, kde jsem. Nic kolem mi nepřipadá povědomé, dokonce ani tričko, které na sobě mám. Jsem zmatená, protože mimo toho kluka v baru si nic moc nevybavuju.

Jak stíhám zjistit, můj telefon leží vedle na nočním stolku a já k němu natahuji ruku, zapínám ho. Okamžitě mě zavalí spousty smsek od Louise, které si jen s drobným povzdychem přečtu, ale nijak na ně nereaguji. Nemám důvod, protože to, co udělal, mě bolelo. Sakra hodně bolelo.

,,Už jsi vzhůru?" Prořízl ticho v místnosti chraplavý hlas. A já se jen zmateně otočila na jeho majitele. Co mě překvapilo bylo to, že tam stál bez trička. A já měla možnost si prohlédnout jeho tělo. Sakra žhavé tělo.

,,Uhm, pan Styles?" Můj hlas byl tichý, plný nejistoty a zmatku. Na jeho bocích ladně visely tepláky, ale já si prohlížela spíš jeho tetování.

,,Jo, škvrně. Jak se cítíš?" Naprosto ignoroval to, jak na něj zírám. Nervózně jsem se kousla do rtu a odtrhla svůj pohled stranou, protože to pro mě vše bylo mírně nepříjemné. V hlavě se mi mihl obrázek včerejšího večera a já vylétla z postele tak rychle, že jsem skoro ztratila rovnováhu. Co jsem nečekala bylo to, že tričko mi dosahovalo sotva do půli stehen, tudíž měl teď výhled.

,,J-Já.." Zakoktala jsem a stáhla si tričko marně níž. To, jakým pohledem mě nyní propaloval. To, jakým rázným krokem se rozešel směrem ke mě - A já, já prostě jen stála a sledovala ho.

,,Jsi tak moc krásná, Channel." Ozval se mi jeho chraplavý hlas těsně vedle ucha a já nejistě ustoupila o krok, čemuž se jen zašklebil.

,,Po snídani tě odvezu domů, jsi stále v šoku, školu vyřeším já, ano?"

Zmátl mě. Dokonale mě zmátl. Celou dobu od snídaně až po jízdu autem jsem byla tiše. Neměla jsem náladu cokoliv říkat, neměla jsem náladu na nic. Když zastavil před mým domem, jen jsem tiše poděkovala a odepnula si pás.

,,Uvidíme se zítra, ano?" Věnoval mi úsměv, sakra hezký úsměv, a já s nádechem jen tiše přikývla. Úsměv se mu ještě rozšířil a já si vystoupila-pěkně rychle. Cestu k domu jsem spíše prosprintovala a vylovila klíče z kapsy. A on tam čekal, dokud jsem nevlezla dovnitř a nezavřela za sebou dveře.

Den jsem se rozhodla strávit v posteli, chtělo se mi brečet, řvát a nadávat na celý svět. Místo toho jsem jen klidně ležela a dívala se na staré epizody mého oblíbeného seriálu.

Když se rozezvonil domovní zvonek, bylo kolem třetí odpoledne a já se líně vyhrabala z peřin. Cesta dolů mi zabrala sotva minutu, otevřela jsem dveře a nakrčila nos. Stál tam, k mému překvapení, Louis.

,,Já-" Začal, ale já to poslouchat nechtěla. Zavřela jsem mu před nosem a zmateně zakňučela, protože tam stihl dát nohu. A já udělala chybu-pustila jsem ho dovnitř. O pár kroků jsem odstoupila a dívala se, jak se zhluboka nadechuje.

,,Omlouvám se, jasný? Ona prostě.. " Začal tiše a zadíval se na mě. Jeho pohled mi byl nepříjemný.

,,Neřeš to. Nechodíme spolu, dělej si co chceš. Jen už prosím odejdi." Můj hlas byl tichý a já přivřela oči, když mé tělo uvěznil v objetí. Nechtěla jsem, aby mě objímal. Nechtěla jsem, aby mi pomotal hlavu.

Ale on to udělal a já byla v háji. Zbývala mi jediná možnost-nemluvit s ním, což se zdálo až nezvykle těžké. Odtrhla jsem se od něj, pomalu a otevřela vchodové dveře. Zadíval se na mě, s neutrálním výrazem ve tváři. A já s tichým povzdychem sklopila hlavu k zemi.

Co jsem nečekala bylo to, že mi hlavu zvedne a rty natiskne na ty mé. Byla jsem v mírném šoku a než jsem se stihla vzpamatoval, opíral mě o zeď a já spolupracovala. Zatlačila jsem na jeho hruď, ve snaze ho dostat od mého těla, ale v momentě kdy mi stiskl stehno, byla jsem v háji.

Z mých rtů se vydral opravdu tichý vzdych, tlumený jeho rty. Usmál se, pomalu se odtáhl a teprve pak odešel. Nechal mě tam zmatenou stát, uprostřed haly s napuchlými rty a zrychleným dechem.

Zbytek dne jsem brouzdala po sociálních sítích a poslouchala písničky do sluchátek. Bylo mi svým způsobem na nic, do ničeho se mi nechtělo a byla jsem zmatená.

Večer nastal rychle, večeři jsem vynechala a přioblékla se. S velkou mikinou, patřící mému bývalému příteli, a kapsou ve které byl špatně ubalený join, jsem vyšla z pokoje se sluchátky v uších. V hale jsem si vzala klíče, nazula si tenisky a vylezla ven z domu.

Šla jsem tiše, hledala klidné místo-dokud mě jedno nenapadlo. Zamířila jsem k parku na druhé straně města. Cesta mi ubíhala rychle, tudíž jsem s podivem přelezla zamčenou bránu a odebrala se k nedalekému rybníčku, u kterého jsem si sedla na měkkou trávu.

Měsíc byl na obrozu, matně to tu osvětloval a já vyndala jointa. S nádechem jsem malou chvíli přemýšlela, jestli si vážně mám dát poprvé trávu. Nepřemýšlela jsem a prostě to rozpálila. Prvních pár tahů mě rozkašlalo, ale po vykouření jointa jsem byla v chillu.

Neřešila jsem nic, jen koukala, jak se měsíc odráží od hladiny. Když mi zapípal mobil, nakrčila jsem zmateně obočí. Vytahujíc mobil z kapsy jsem zatajila dech, odemkla jsem ho a klikla na ikonu příchozí zprávy.

Uknown number: Můžu si přisednout?

Než jsem stihla odepsat, osoba v kapuci a s šátkem přes půl obličeje, si přisedla. Vyděsilo mě to, jen jsem zírala a bála se pohnout. Nepromluvil, což mě děsilo nejvíc. Když vytáhl telefon, něco chvíli psal, až mi nakonec přišla sms.

Uknown number: Ty hulíš trávu?

Nevím, rozesmálo mě to, že na mě nepromluví. Že se na mě nepodívá a prostě jen sedí.

,,Ne, nehulím trávu." Zalhala jsem a nakrčila nos. Zakroutil nesouhlasně hlavou a sebral mi nedopalek jointa z ruky.

A já, zmatená, jsem ho vyfuckovala a zvedla se na nohy. Nezastavoval mě, jen něco ťukal do mobilu. Telefon mi oznámil příchozí zprávu.

Uknown number: Tak zase někdy, babe.