Vyšetřování: Rusko

Dětinskost

Krátký šlofík pod mým stolem v kanceláři se nakonec protáhl na hodiny a hodiny spánku. A ani tak bych se nevzbudila, nebýt Russella a Tilly.

„Vstávej, Šípková Růženko, měla bys jít balit," pronesl káravě a Tilly jen cukaly koutky.

V tu chvíli mi nic nedocházelo, však víte, když jste rozespalí, nechápete nic.

Snažila jsem se rozlepit oči, ale nešlo to, takže jsem si je promnula rukama a posadila jsem se. Kolem mého stolu stál opět celý tým.

„Šéfko, jedeme do Ruska!" řekl znovu s domněním, že jsem jej předtím neslyšela.

„Cože?" vyhrkla jsem radostně.

Srdce mi bušilo jako o závod, opravdu jsem se nemohla dočkat až zase uvidím svůj domov a hlavně mamku.

„Kdy?" zeptala jsem se s vysoko zvednutým obočím.

„Hned teď," odvětil Russ.

Najednou, jako bych získala energii. Russell mi nastavil ruku, aby mi pomohl se zvednout ze země, ale než ji stihl dát ke mně, já už vyskakovala nahoru.

„Hodím tě domů a pomůžu ti sbalit, jestli chceš," laskavě se pousmál a vzal si klíče od auta.

Kývla jsem a odešli jsme spolu do auta. Ani nevím, proč jsem nejela svým autem a proč jsem neřídila sama, ale asi jsem si prostě užívala toho, že je Russell jiný a že se dokonce zajímá o ostatní než sám o sebe. Byla jsem prostě extrémně zranitelná, ale kdo by v mojí situaci nebyl.

Došli jsme na parkoviště před budovou a postavili jsme se před krásný černý mustang. Russell mi jako gentleman otevřel dveře a nechal mě nasednout, poté přešel na svou stranu, také se posadil a nastartoval.

„Už máme nějaký let?" snažila jsem se rozbít to ticho v autě.

„První třídou," zamumlal.

S lehkým úšklebkem jsem se zavrtala do sedačky a více jsem už nemluvila.

Za chvíli jsme již brzdili u mého domu, který jsem zapomněla zamknout. A jak to vím už od příjezdové cesty? Nechala jsem otevřené dveře.

Ach jo, já jednou zapomenu i na svou smrt. Pomyslela jsem si.

Když zůstal sedět v autě, zeptala jsem se, jestli nepůjde dovnitř.

„Klidně," odpověděl.

„Co sis myslel, že tě nechám sedět před domem, než se sbalím? Kamaráde, to by sis to auto proseděl," smála jsem se.

Nereagoval. Najednou mi přišel divný. Dále jsem se rozhodla, že to řešit nebudu. Odebrala jsem se tedy do koupelny a prvně jsem sbalila důležité hygienické potřeby jako zubní kartáček, pastu a podobně. Akorát jen, než jsem si dala do kosmetické taštičky kartáč na vlasy, před letem jsem své zacuchané kaštanově hnědé vlasy pročesala. Postavila jsem se před zrcadlo a pozorovala jsem se v odraze. Spatřila jsem tam mladou ženu s úzkým obličejem a čokoládově hnědýma očima lemovanýma hustými řasami.

Pomalu jsem se přesunula do kuchyně, kde jsem prvně Russellovi na jeho žádost postavila vodu na kávu. Toho jsem posléze zaúkolovala tím, že nám má nachystat nějaké jídlo na letiště.

V pokoji jsem sbalila nejdůležitější věci jako nabíječka na telefon, nějaké rubly a kopějky, mé oblíbené teplé svetry s norským vzorem, bundy, šálu, čepici. A abych nezapomněla, ještě polštářek do letadla. Nemůžu na těch jejich usnout.

„Chleba s pomazánkou?" divila jsem se, když jsem vešla do kuchyně, „To už si radši koupím nějaký jídlo v letadle."

„Fajn, já to sním," reagoval a ihned si ukousl kousek z jednoho krajíce.

Opět se mi rozezvonil mobil.

„Galo?" (Halo?)

„Darja...Eto ty?" (Darjo, jsi to ty?)

„Mama?" (Mami?)

„Da, eto ya, detka." (Ano, jsem to já, dítě.)

„Kak dela?" (Jak je ti?)

„Teper' ya prosnulas'. Doktor skazal mne, chto ty khochesh' pogovorit' so mnoy." (Teď jsem se vzbudila. Doktor mi řekl, že se mnou chceš mluvit.)

„Da, eto pravda. Ya prosto khotela uslyshat' tebya." (Jo, to je pravda. Chtěla jsem tě jen slyšet.)

„Ya dolzhna poyti na uzhin. Poka." (Musím jít na večeři. Ahoj.)

Po celou dobu rozhovoru mě Russell divně sledoval. Když jsem mu svůj pohled opětovala, odvrátil zrak na svítivou obrazovku jeho mobilního telefonu a něco si ťukal na jeho klávesnici.

„Co?" zeptala jsem se, i když už mě dávno nevnímal.

„Co by bylo?" odsekl, aniž by zvedl oči od obrazovky telefonu.

Práskla jsem pěstmi do stolu až se Russell probral a postavil se do pozoru.

„Nesnáším, když ze mě někdo dělá deblila! Co sis tam zapsal?!" vykřikla jsem a svým rudým rozzuřeným obličejem jsem byla tak blízko jeho, že mi do očí padaly jeho blonďaté pramínky.

Russ se jen snažil potlačit smích a k tomu mi nesměle podával telefon.

„Co je?" zaječela jsem podrážděně.

„Řekla jsi „deblila"," smál se.

„Počkej až budeme v Jekatěrinburgu, budu se smát tvojí ruštině a věř, že si to užiju!" nahodila jsem zlý obličej tak, že se mi na obyčejně hladkém čele vytvořily tři vrásky.

Projížděla jsem si všechny soubory v Russellově telefonu, i ty, které jsem vidět nechtěla.

„Jak se jmenuje ta nešťastná, která si jistě musela jít vypálit oči po tom, co jsi jí poslal tu svou žížalku?" vysmívala jsem se.

„Dej to sem!" zakřičel celý rudý jako rajče a natáhl se pro mobil, ale marně.

Projela jsem pár dalších složek a v tom jsem našla složku s názvem „Žhavá Ruska". Nedalo mi to neotevřít.

„Ty sis mě fotil v plavkách?!" zapištěla jsem zlostně a celou složku jsem ihned odstranila.

„Chováš se jako dítě," řekl s klidem v obličeji a očividně i v duši.

„Já že se chovám jako dítě?" vyřkla jsem už docela namíchnutá, „Nevím, kdo tady ostatní fotí."