Vyšetřování: Rusko

Konečně doma?

Po pár jako když nekonečných úmorných minutách brouzdání v Russellově mobilu jsem našla to, čeho jsem se domnívala.

„Proč sis nahrával můj rozhovor?" zamračila jsem se a naklonila se tak blízko, aby pořádně viděl ty tři vrásky na čele.

„Abych se-," zapřemýšlel se, „naučil rusky," vykoktal nakonec.

„Jsi mizernej lhář," odtáhla jsem se od něj a zády k němu jsem mu hodila jeho drahocennou krabičku, na jejíž obsah nechci už nikdy nahlídnout.

Na to už nereagoval, jen se ukřivděně ušklíbl.

Když jsem měla konečně dobalené věci, odnosili jsme je společnými silami do auta, do kterého jsme poté nasedli též.

„V kolik nám to letí?" vyptávala jsem se.

„Za tři čtvrtě hodiny."

Chvíli jsem přemýšlela, jak daleko je odtud náš kancl a ještě k tomu letiště. Dospěla jsem k jedinému závěru.

„Uhni, řídím!" rozkázala jsem a uvnitř auta jsem přelezla na místo řidiče, na kterém stále seděl i Russell.

„Tak posuneš se?" vybídla jsem jej. Radši tak učinil.

V naší kanceláři jsme byli během osmi minut, normálně to trvá něco kolem patnácti.

„Jsi šílená, projela jsi čtyřikrát na červenou! A městem jsi jela sto dvacítkou! S tebou už teda nikdy nejedu," vyváděl skoro omdlívající Russ.

Před námi stál ředitel s informacemi o našem pobytu v Jekatěrinburgu. Než něco řekl, promnul si své od únavy zarudnuté oči a spustil:

„Čajkovska, letíte do Ruska. Na ochranu jsem vám přidělil dva detektivy – Matildu Hayovou a Russella Latela. Odlétáte v 23:45, v Moskvě budete okolo deváté hodiny ranní. Zde jsou letenky, nějaké peníze a informace."

Natáhla jsem ruku a stiskla jsem ji v momentě, kdy mi do ní přistála obálka s letenkami a penězi. Chystali jsme se odjíždět, ale ředitel nás přerušil.

„A Čajkovska? Hodně štěstí."

Kývnutím jsem dala najevo svůj dík a nějak jsme se společně všichni tři dopotáceli k autu.

-

Na letišti jsme byli zhruba deset minut před odletem, takže jsem si stihla koupit i nějaké jídlo. Když jsme po jednom procházeli detektorem, stalo se něco, na co jsme nepomysleli. Detektor začal hlasitě pípat, div nám neurval svým protivným tónem uši.

Jeden ze strážníků poručil, aby mě jeden z ochranky prohledal.

„Tohle asi nebude hračka, že?" řekl sarkasticky a mou zbraň si pověsil na prst.

Nenechala jsem si to líbit, a tak jsem mu zbraň z ruky vyrvala, ale to už mi přímo na hlavu mířili tři lidé.

„Tak hele, jsme detektivové, mám tu průkaz," vyjasňoval situaci Russell. Najednou jsem jen viděla, jak ramenem šťouchl do Tilly.

„Nechal jsem si průkaz v autě, máš ho?" šeptl směrem k ní.

Tilly se začala celá prošacovat, ale průkaz nenašla.

„Mám průkaz," řekla jsem s klidem, „nechte ji nahlídnout mi do batohu. Najde ho," podívala jsem se na Matildu.

Policista pokynul a nechal Tilly prohrabat mi batoh podle mých instrukcí.

„Mám ho!" ozvala se ona radostná věta vycházející z úst právě naší rudovlásky.

Ta podala průkaz strážníkovi a představila nás: „Čajkovska," ukázala na mě, „Latel a já jsem Hayová."

Policista kývl a všichni na jeho rozkaz sklopili zbraně. Radostně jsem se vrhla k ostatním a jako by nic jsme společně odkráčeli k našemu letadlu.

-

Po těch nekonečných devíti hodinách letu jsem měla zadek ztuhlý jako pařez a pocit, jako by mi jím prolézalo celé mraveniště. Konečně jsme přistávali, konečně jsem zase doma.