Vyšetřování: Rusko

Šokující odhalení

Jako první je v její zemi čekala cesta z Moskvy do Jekatěrinburgu. Nasedli na nejdřívější vlak a do města jsme se dostali co by dup.

„Tak, vážení, vítejte v mém rodném městečku," prohlásila slavnostně a s úsměvem.

„Městečku? Neříkalas', že to je malé město?" reagoval šokovaně Russell, a přitom jeho pohled spadal na obrovské velkoměsto.

„Taky že je, je až čtvrtý největší," smála se.

Naznačila jim mávnutí dlaní, že mají jít za ní. Byla tak nadšená, že si ani neuvědomila, že si šla na lehko a oni nesli několik kufrů a tašek. Celá Darja. Po tolika letech zase ve své zemi, zase uvidí mámu. Bylo to pro ni tak vzrušující, že zapomněla, co se jí za poslední dva dny stalo.

„Je to ještě daleko?" prskl otráveně Russ, „Nemíním nýst tyhle kufry těžký jako prase ještě dál."

„Už jen pár metrů. Jen byste měli vědět, že náš dům není žádný přepych, je docela podprůměrný," oznámila a slepě jsem hmatala po kapsách pro klíče.

Když přišli k domku, jež se schovával za párem modřínů, opatrně do klíčové dírky vložila klíč. Sebevědomě otevřela dveře, avšak to, co poté spatřili, by zneklidnilo i toho největšího tvrďáka.

„Pane bože!" vykřikla Darja při pohledu na rozkládající se tělo neznámé ženy, která ležela na pohovce.

Něco jí stále říkalo, ať nechodí blíž, že ji pozná, že bude litovat. Darja ale to „něco", instinkt, neposlechla.

Stále otřesená přistoupila k tělu a odhrnula ženě z propadlé ledové tváře kučeravé vlasy, které jí zakrývaly hnědé oči. Takové, jako oči její matky.

„Myslíš, že to je..." Russellovu otázku přerušilo důrazné syknutí vycházející z Tillyiných úst s následným loktem v žebrech.

Tělo konejšivě hladila po tváří a při tom jí po tvářích stékaly mohutné slzy. Dlouho nic neříkala a její tým jen trapně postával opodál.

„Je to moje matka," přerušila s klidem v hlase ticho.

„Je tu nejméně sedmdesát dva hodin. Kdo ti teda volal?" prohodila bystře Tilly a Russell si jen hrál s matrioškama, které našel položené na sekretáři.

V tom na něj Tilly vrhla vražedný pohled, div se mu nepropálil skrz na skrz. Russell poslušně odložil dřevěné sošky, avšak by to nebyl Russell, kdyby něco nepokazil. Samozřejmě, že je nezastrčil dosti daleko, takže šly k zemi, a aby toho nebylo málo, rozpůlily se a vypadávaly další a další. Na to Tilly jen protočila oči a čekala na mou odpověď.

„Přesně tak. Je čas, abyste to věděli," povzdechla si. „Utekla jsem z Ruska, protože mám něco, co ruská vláda nutně potřebuje. Kdyby vláda věděla, že jsem tady, dostala by to společně se mnou. Nalákali mě sem. A já se chytila jako ryba do sítě."

„A co je to „něco"?" zamumlal Russ.

Chvíli mlčela, protože o tom nechtěla mluvit. Nakonec ji svědomí donutilo.

„Je to na delší povídání," spustila. „Jedná se o zbraňový systém, který měl být vládou použitý pro špatné účely. Nechtěla jsem to dopustit, takže jsem systém koupila přímo od jeho prodejce, než jej měl prodat vládě. To se jim ale nelíbilo, různě jej po mně vymáhali a tak. Byla jsem špionka tajné služby FSB, pracovala jsem i pro vládu. To je i důvod, proč mě máte tam u vás, v Americe. Mají na mě spadeno a jestli nezmizíme hned, zpět pojedete beze mě."