Z pohledu vraha

Kapitola 2.- Janin zápisník

Z pohledu Jany

Takže, abych vám to jaksi objasnila. Tohle není žádný deník! Jsou to jen zápisky mých pocitů. Doporučila mi to psycholožka po autonehodě mých rodičů. Říkala, že když se z toho "vypíšu", mohlo by mi to pomoct.

Všechno to začalo jednoho červnového rána. Táta s mámou se už od rána hádali, jako obvykle. Nikdy jsme nevedli nějaké společné snídaně u stolu, takže jsem si prostě vzala něco z ledničky, schovala se u sebe v pokoji a nechala rodiče o samotě. Trvalo strašně dlouho než přestali. Já se mezitím stihla nasnídat, obléknout a připravit na cestu. Ten den jsme totiž měli jet na návštěvu k babičce. Opatrně jsem našlapovala cestou do obýváku a chvíli jen stála za dveřmi a poslouchala. Bylo tam až děsivé ticho. Pomalu jsem se zaskřípáním pantů otevřela dveře.
„Je všechno v pohodě?” zašeptala jsem do dusna.
„Neboj, je.” řekla mamka sedící u notebooku a šťouchla prstem do táty, který ležel na velkém gauči. Vyndal si se zmateným výrazem sluchátka.
„Co?”
„Nic, spi dál.” řekla uštěpačným tónem máma.
Přešel její poznámku a podíval se na mě.
„Co je, Jani?”
„No, chtěli jsme přeci jet k babičce ne?”
„Pane Bože, a jo. Ty taky člověku vyhučíš díru do hlavy...” zamrumlal si táta pod vousy a nenápadně se podíval na mámu. Ta naštěstí tátovu poznámku neslyšela a tak byl chvíli klid.

Když jsme se konečne posbírali k odjezdu, opět zdržovala máma. Prý si nutně ještě potřebovala pro něco dojít.
„Ženský...” zamrumlal táta a otevřel mámě přední dveře naší Škodovky.
„Máte vy dva všechno? ” otočila se máma z předního sedadla a řekla bych, že ten dotaz spíš mířila na mě. Kývla jsem na ní, že jo a obrátila pohled na tátu, který se zrovna soukal do auta.
„Tak můžem vyrazit?” zeptal se táta se zafuněním.
„No, asi jo.” řekla s úsměvem máma. Táta nastartoval a už jsme jeli. Celá cestu probíhala vcelku klidně, silnice byly volné a hlavně se rodiče nehádali. Pouštěli písničky z rádia, když v tom začala hrát Jolene od Dolly Parton. Všichni tři jsme začali zpívat a dodnes to beru jako jednu z nejšťastnějších vzpomínek. V tu chvíli jsem byla tak uvolněná a šťastná... Možná to bylo naposledy, co jsem byla šťastná. Kdybych tenkrát věděla, co se stane za necelých deset minut... Nevím proč, neustále si to musím vyčítat. Mám pocit, že je to moje chyba. Jako kdybych je přece jen mohla zachránit. Nebo se s nimi rozloučit a říct jim naposledy jak je miluju...

Začaly mi téct slzy zrovna ve chvíli, kdy přišel do mého pokoje ošetřovatel. Martin byl hodný, brala jsem ho už jako staršího brášku. Ze všech ošetřovatelů tady jsem ho měla nejraději. U něj jsem měla aspoň občas pocit, že mě chápe. Po autonehodě mých rodičů jsem se uzavřela do sebe, s nikým nemluvila a řezala se. Jednoho večera jsem to už nevydržela a prořízla si tepnu. Nechtěla jsem se zabít, jen cítit tu bolest a... Přehnala jsem to. To Martin mě našel a přivolal pomoc. Když jsem se probrala na ošetřovně, seděl u mé postele. Byla jsem tam asi dva týdny. Byl tam úžasný klid a byla jsem na pokoji sama. Jediné co bylo slyšet bylo pípání přístrojů a kroky na chodbě. A Martinův hlas. Chodil ke mně každý den a mluvil se mnou. Teda, mluvil na mě. Já neodpovídala, jen mlčela. Sem tam jsem kývla, z čehož měl až dětinskou radost. Byl jediný, s kým jsem aspoň nějak komunikovala. Možná proto měl tu radost. Je tak roztomilý když se usmívá...

Když přišel do mého pokoje, položil komínek poskládaného povlečení na postel a hned šel ke mně.
„Copak Jani? Zase vzpomínky, že?”
Jen jsem kývla a popotáhla.
„Nemysli na to...” zašeptal, položil mi dlaň na tvář a utřel mi palcem stékající slzu. Lekla jsem se jeho ruky a ucukla. Hodil po mně smutný pohled.
„Promiň, to jsem nechtěl. Klid.”
Jen jsem zakývala hlavou jako že je to v pořádku, vzala jeho ruku a položila si ji na tvář. Usmál se.
„Tady máš povlečení, převleč si, prosím, tu postel.” řekl a zvedl se.
„Hmm” zahučela jsem nepřítomně.
„Proč brečíš?” změnil najednou výraz a měl jemnější, milejší hlas. Už jsem se nadechla k tomu, že mu něco řeknu, ale pak jsem si to rozmyslela, vydechla a odevzdaně ukázala prstem na hnědý zápisník ležící na stole. Chápavě kývl a šel ke stolu. Vzal zápisník do rukou a když jsem se k němu otočila zády, slyšela jsem dopad čehosi na podlahu. Otočila jsem se a všimla si, jak zvedá starý pohled od rodičů. Zapomněla jsem, že jsem ho založila zrovna sem. Rychle jsem se rozeběhla k němu, vytrhla mu pohled z ruky a schovala jsem se s ním pod peřinou. Byl to poslední dopis, který jsem od rodičů dostala...

Z pohledu Martina

Dovolila mi se podívat do jejího deníku. Ta holka začíná dělat pokroky. Zajímalo by mě proč brečí. Otevřel jsem deník a vypadl z něho nějaký kus papíru. Podíval jsem se na něj. Byl adresován Janě. Rychle jsem ho přejel očima a podíval se na konec.
„Pac a pusu, máma a táta” a k tomu domalované srdíčko. Než jsem si stihl všimnout, přiběhla ke mně, vzala mi pohled z ruky a schovala se pod peřinu. Zarazilo mě to a chvíli jsem tam jen tak stál.
„Em... To... To byl dopis od tvých rodičů, že?” zeptám se trochu hloupě. Vždyť vím že je to od nich. Jen potichu zahučí zpod peřiny na souhlas.
„Promiň. Už se ho nedotknu.” řeknu co nejvíc vlídným hlasem. Tentokrát nevydala ani hlásku. Přiblížil jsem se k její posteli a tiše se zeptal.
„Můžu?”
„Co?” zašeptá sotva slyšitelně s hlavou schovanou pod peřinou.
„Jestli si můžu sednout?” zopakuju klidně. Cosi zamručela, ale nebyla skoro slyšet. Sednul jsem si a opatrně jí sundal peřinu z hlavy. Nejdřív se bránila a peřinu držela, pak ji ale se vzdychnutím pustila a já se na ni mohl konečně podívat. Měla červené oči a nos, po tvářích jí tekly slzy a v rukou křečovitě držela pohled od rodičů. Bez přestání na něj upírala oči. Ani se na mě nepodívala.
„Hodně ti na něm záleží, viď?”
Nepatrně kývla.
„Nemysli na to. Všechno bude dobrý...” chtěl jsem ještě něco říct, ale v tu chvíli mi skočila kolem krku, objala mě a cítil jsem, jak se začala třást. Brečela. Zpanikařil jsem, tohle jsem od ní nikdy nečekal. Nechtěl jsem ji v tu chvíli odstrkovat. Potřebovala v tu chvíli obejmout, podržet. Opatrně jsem ji objal...

Takže další kapitola je na světě! Doufám že se vám líbí. Jen se chci omluvit za to, že je první kapitola taková kostrbatá (sklidila jsem za to dost kritiky), ale potřebovala jsem to nějak rychle uvést do děje. Teď už to snad bude v pořádku. Děkuju!