Z pohledu vraha

Kapitola 5.- Jídelna

Když jsem se vzbudil, ležel jsem na zemi u Janiny postele, byl jsem přikryt silnou dekou a v její posteli bylo prázdno.
„Em... Jano?" řekl jsem polohlasem. Bez odpovědi. Odrhnul jsem ze sebe deku, vstal, protáhl se a vyšel z pokoje na chodbu. Byl tu neobyčejný klid. Podíval jsem se na hodinky na svém zápěstí. Cože, půl druhé? Divil jsem se v duchu. Sakra jak dlouho jsem tu spal?
Rychle jsem se rozeběhl dlouhou chodbou ke schodům, seběhl dolů k jídelně a hned letěl do kuchyně, kam chovanci nesměli.
„Áá, Růženka přišla." rýpla si do mě kuchařka Alena tím jejím vysokým hlasem.
„Všichni už obědvají?" přešel jsem její poznámku a snažil se na ni usmát.
„Všichni až na vás. Tu máte, schovala jsem vám ještě dobrý kus masa."
„Děkuju!" řekl jsem, popadl talíř s masem a bramborovou kaší a doklusal ke stolu vychovatelů.
„Dobré odpoledne!" řekli mi téměř sborově Jirka, Tomáš a Renata. Tomáš je nejmladší ošetřovatel tady.
„Omlouvám se, měl jsem divokou noc. Jana ze spaní křičela..."
„My víme, neomlouvej se. Radši si sedni" skočil mi do řeči Tomáš, ukázal mi místo sebe zženštilým hozením ruky a mrkl na mě. Občas z něj mám pocit, že je gay.
„Díky." šeptl jsem nervozně, sedl si vedle něj a konečně zabořil vidličku do bramborové kaše.

Když jsem dojedl, rozhlédl jsem se po jídelně. Jana seděla s ostatními u stolu?! Co se sakra děje? Nikdy nechodila na obědy, vždycky jí je někdo přinesl na pokoj. Celkově nechodila mezi lidi a teď přijde do jídelny plné lidí? Udiveně jsem na ní zíral aniž bych si uvědomil, že jsem u toho otevřel pusu.
„Zvaři tu pusu nebo ti do ní nakladou mouchy vajíčka." řekla s posměšným hlasem Renata sedící naproti mně.
„Co?" zeptal jsem se přitrouble a nevěnoval jí moc pozornosti, sledujíc pořád Janu.
„Říkám ti, že máš zavřít pusu." šťouchla do mě prstem a zasmála se, když jsem s sebou cuknul. Jsem strašně lechtivý.
„Jana tu sedí celou dobu? Přišla na oběd s ostatními?" řekl jsem a pokynul hlavou směrem ke stolu, kde seděla.
„Taky jsem se tomu divila, ale jo. Přišla na nástup, jako vždycky, ale místo aby se vrátila na svůj pokoj, tak šla normálně s ostatními dětmi."
„Nikdo jste se ji na nic neptal? Neřekli jste jí něco?"
„Čéče to vypadá, jak kdyby ti vadilo, že je tady" šťouchla do mě laškovně Renata.
„Ne, to ne. Jasně že ne..." odmlčel jsem se. „Ale překvapuje mě to."
Zíral jsem na Janu, sedící mezi dětmi. Nemluvila s ostatními, ale seděla tam. Snědla asi půlku talíře, ale to je u ní normální.
„To asi všechny, ale teď to nech být. Radši je pojď svolat na polední klid."
„Jo, jasně." řekl jsem, zvedl se a svolal děti, aby mi věnovaly pozornost. Poslal jsem je do pokojů a vrátil jsem se do jídelny.
„Jano? Co tu děláš?" slyšel jsem Tomášův hlas. Otočil jsem se za ním a až teď si všiml, že Jana seděla vzadu v jídelně.
„Proč jsi nešla na pokoj s ostatními?"
„Ne, ne...”
„Co?” zeptal jsem se. Pak mi to došlo.
„Nechceš o tom mluvit, že? Napíšeš to zase do deníku?” usmál jsem se na ni a jemně odstrčil Tomáše. Pochopil, že nás má nechat samotné.
Ona jen přikývla.
„Dobře. Měla by sis teď jít lehnout do pokoje, mám jít s tebou?”
„Hmm” kývla a zvedla hlavu. Sice krátce, ale podívala se mi do očí. Snad poprvé sama od sebe. Zamrzelo mě že tak rychle sklopila oči.
„Tak pojď, ať tu nesedíme věčnost.” řekl jsem, zvedl se s křupnutím kolen z podřepu a podal jí ruku. Zděšeně se na ni podívala. Stáhl jsem ji zase zpátky.
„Promiň, síla zvyku.” zašeptal jsem omluvným hlasem. Podíval jsem se na ní a ona... Ona se na mě usmála. Nevím proč, měl jsem z toho radost. Seskočila nemotorně ze židle na ty své vyhublé nožky a rozeběhla se chodbou ke schodům. Nikdy jsem ji neviděl takhle živou. Běžel jsem za ní a zastavil jsem až nahoře u schodů. Stála u dveří svého pokoje a tak jako provokativně se na mě koukala. Udýchaný jak pes jsem k ní došel a pořád jsem nemohl přijít na to, kde najednou vzala tolik energie.