Z pohledu vraha

Kapitola 3.- Sny a pláč

Z pohledu Jany

„Tati, mami..." šeptala jsem mezi vzlyky. Bylo to po dlouhé době, kdy jsem řekla víc než jedno slovo.
„Co?" zeptal se Martin, držíc mě pořád v náručí.
„Nic..." zabořila jsem mu hlavu ještě víc do objetí. Snažila jsem se uklidnit, nemyslet na to, zadusit to v sobě jako vždycky, ale... Nešlo to. Slzy přicházely v přívalech a já jimi smáčela Martinovo bílé triko. Třásla jsem se a čím dál tím více svírala Martina v objetí.

Z pohledu Martina

„Šššš... Jen se vybreč. Pomůže ti to. Jsem rád, že mi až natolik věříš. Ty asi moc lidem nevěříš, jak jsem si všiml. Proč?"
„Ne..." zašeptala sotva slyšitelně.
„Co ne? Nechceš o tom mluvit?"
Jen zavrtěla hlavou a zase si schovala tvář do mého ramene. Nechal jsem ji dobrečet. Potřebovala to. Seděl jsem tam asi ještě hodinu, než přišel Jirka, další z ošetřovatelů a nezaťukal na dveře.
„Co tu tak dlouho d..." zarazil jsem ho varovným výrazem a ukazováčkem na rtech. Pořád jsem seděl na posteli, s Janou opřenou o mé rameno a otočenou zády ke dveřím.
„Spí?" zašeptal.
„Ne, ještě ne. Dělá pokroky..." vzdychnul jsem si a pomyslel na to, že mi svěřila svůj deník.
„Za dvacet minut je schůze dole v jídelně. Přijď." zašeptal a pomaličku za sebou zavřel dveře. Jirka je rozumnej kluk. Taky neměl lehký život.

„Nechoď..." šeptla mi unaveně do ramene.
„Promiň, musím. Mám přijít po schůzi? Budem končit dost pozdě."
Jen zavrtěla hlavou že ne.
„Dobře. Hezky se vyspi, Jani."
Zvedl jsem se a vzal za kliku dveří. Otevřel jsem je a na chvíli se zastavil ve dveřích. Otočil jsem se a naposledy se podíval na Janu. Koukala na mě, těma svýma modrýma očkama, klidně oddychovala a kdybych uměl číst myškenky, určitě bych uslyšel to tiché „Děkuji...". V očích měla smutek a bolest, jako vždy, ale tentokrát i něco jiného. Vděčnost. Oči ji vždycky prozradily. S tichým zakřípáním jsem zavřel dveře a rozešel se dlouhou chodbou ke schodům. Jak já tyhle schůze nesnáším...

Z pohledu Jany
„Spíš? Já totiž ne. Nejsem vadná? Co když jsem poškozený kus? Mám oprýskaný strop. Jak můžeš tak klidně spát? Tebe nestraší a nebudí zkropeného potem děsivé sny, pronásledující tě každou noc? Každý je jiný, ale vlastně stejný. Kolikrát jsem v nich viděla umírat mou rodinu, přátele, mé blízké nebo dokonce i mě? Nespočítám to. Nemáš takové sny? Já ano, často. Když vůbec spím. Někdy mívám sny o tom, že jsem na nějaké louce, sama. Pobíhám mezi květinami, zpívám písničku, kterou mě naučila mamka a s mými dlouhými vlasy si hraje vítr. Najednou se stáhnou mraky, zhasne slunce a najednou už tam nejsem sama. Kolem mě je několik lidí. Nevidím jim do tváří, jsou tak velcí oproti mně... Připadám si tak malá a bezvýznamná. Bijí mě, urážejí a smějí se mým slzám. Schoulená v klubíčku, ležíc jim u nohou, se potichu modlím ke smrti, aby mě už zbavila trápení. Nikdy ten sen neskončil dobře. Vždycky jsem se z něho vzbudila dřív, než stihl skončit. Proč mě bijí? Proč mě urážejí? Jsem tak malá... Tak bezcenná... Tak sama. Kde jsou mí přátelé? Mí učitelé, kteří měli plné zuby mé tvrdohlavosti? Kde jsou milí i protivní sousedé, mávající mi na ulici? Kde jsou mí andělé, mí ochránci... Mí rodiče. Proč dopustí, aby se mi tohle dělo?"
Zavřela jsem zápisník, který jsem hned schovala pod matraci. Odložila jsem tužku na stůl, zhasla lampičku a zase jen pozorovala můj bílý, oprýskaný strop. Byl pro mě jako plátno a já si na něm promítala mé sny, představy, vzpomínky. Tak mě teď napadá, proč jsem brečela? Ano, už vím. Rodiče. Nehoda. Životy. Smrt... Proč jsem ale brečela Martinovi na rameni? Proč jsem mu dovolila otevřít můj zápisník?
V hlavě se mi ronilo víc a víc otázek a dopadala na mě únava. Bylo okolo devíti večer, když jsem usnula. A zase ty sny. Já. Louka. Ty postavy. Můj pláč a tekoucí slzy...

Z pohledu Martina
Už bych rád vypadl. Tyhle schůze jsou k ničemu. Zkusím se vykecat na to, že si jdu odskočit a pak se nenápadně vytratím do svého pokoje. Už jsem se nadechl, že se omluvím na toaletu, když v tom do dveří jídelny přiletěla vyděšená jedna z našich svěřenkyň. Leo, starý a věčně protivný dědek, další z ošetřovatelů, ji už chtěl okřiknout, aby šla okamžitě spát, ale zarazil jsem ho. Něco se mi nezdálo na jejím pohledu.
„Co tu děláš, Kristýno? Nemáš spát?" zeptal jsem se mile ale s výchovným tónem.
„Jana!" zakřičela udýchaně.
„Co je zas s tou potížistkou?" zařval nevrle Leo.
„Táhni teď do hajzlu!" křikl jsem na něj. Otočil jsem se ke Kristýně, která pořád stála ve dveřích.
„Křičí ze spaní, mlátí rukama do zdi... Pomožte jí!" začala popotahovat a podívala se na mě s prosbou v očích. Rychle jsem se rozběhl chodbou ke schodům. Za sebou jsem slyšel jen Kristýniny kroky a Leovy nadávky na mou osobu. Vyběhl jsem nahoru do schodů a proběhl dlouhou chodbou až nakonec k Janině pokoji. Chvíli jsem jen tak bezmyšlenkovitě stál před dveřmi jejího pokoje a poslouchal. Vydávala až nelidský řev. Slyšel jsem silné rány. Přeběhl mi mráz po zádech. Opatrně jsem vzal za kliku a otevřel dveře. Zůstal jsem stát ve dveřích zděšen...

Tak, další kapitola je na světě. Momentálně jsou dvě ráno a já nemůžu spát, takže jsem aspoň konečně dopsala kapitolu :) jako vždycky, budu ráda za ohlasy, za hvězdičky a samozřejmě za konstruktivní kritiku. Moc děkuju za přízeň a dejte mi prosím vědět, jestli mám v příběhu pokračovat :) Děkuju!