Z pohledu vraha

Kapitola 4.- Ošetřovna

Stál jsem ve dveřích zděšen. Nemohl jsem se ani hnout, ale ani odtrhnout oči. Jana ležela na posteli, křičela nelidským hlasem, zmítala sebou jako posedlá... Stěna, u které měla postel byla úplně poškrábaná a od krve. Konečně jsem se pohnul a rozeběhl se ode dveří k její posteli.
„Jano, Jano!” začal jsem křičet rozklepaným hlasem a třást s ní. Pořád ještě ve spánku mě praštila rukou do hrudi. Měla hroznou páru, nikdy bych to do ní neřekl.
„Sakra Jano, vzbuď se!” zařval jsem už hystericky a slzy se mi hrnuly do očí. Zakřičela jako bych ji bodl nožem a konečně se probudila.
„Jano! Proboha co se děje? Jsi v pořádku?” zeptal jsem se jako blbec a shrnul jí vlasy ze zpoceného čela.
„To ten sen, ten sen...” zašeptala a rozbrečela se. Nevěděl jsem, co mám dělat. Rychle jsem ji objal, bylo to to první, co mě napadlo. Hrozně se třásla, dokonce jsem cítil její srdeční tep. Byl hrozně rychlý. Pustil jsem ji, chytil jí dlaněmi za ramena a podíval se jí do očí.
„Jani, co se děje? Řekni mi to.”
„Zápisník. Je to v zápisníku.” řekla ještě rozklepaným ubrečeným hlasem, rychle se otočila, vzala cosi zpod polštáře a vrazila mi to do ruky. Její deník. Až teď mi došlo, že jsem si ho ještě pořád nepřečetl.
„Nechceš o tom spíš mluvit?” zeptal jsem se vlídným hlasem, i když jsem byl ještě pořád vyděšený.
„Ne, ne, ne...” zašeptala a schovala si hlavu do dlaní.
„Dobře. Ale je to v tom deníku, viď?”
Jen přikývla.
„Ukážeš mi prosím své ruce?”
„Hmm?” a hodila po mně nechápavý pohled.
„Prosím.” kouknul jsem se jí do očí.
Vzdychla a napřáhla své ruce. Vzal jsem je do svých. Měla zkrvavené, odřené klouby. Asi od toho, jak mlátila do zdi. Její nehty byly zlámané, některé dokonce úplně chyběly a krev jí stékala po prstech. Zajímalo by mě jak dlouho tu zeď ze spaní sápala. A hlavně, co se jí zdálo tak hrozného, že ji nevzbudila ani ta bolest.
„S tímhle musíme na ošetřovnu, nemůžem to nechat jen tak.”
„Ne, prosím!” vyjekla najednou. Lekl jsem se a ustoupil o krok od její postele. Nikdy jsem jí neslyšel mluvit tak nahlas, krom dnešní noci.
„Neboj se. Jen ti to ošetříme a vrátíš se zpátky na pokoj. Dostaneš něco na uklidnění a já tu s tebou zůstanu dokud neusneš. Dobře?” a zvedl jsem hlavu k jejím očím. Byla chvíli ticho, jako by nad tím přemýšlela.
„Hmm.” přikývla.
„Dobře.”

„Pane Bože, holka, cos dělala? Rvala ses s medvědem?” divila se Renata, naše zdravotní sestra.
„Reni, ne...” podíval jsem se na ní s vážností v hlase. Pochopila, že se nemá ptát. Ošetřila Janě odřené pěsti i krvavá místa, kde dřív bývaly nehty, zavázala Janě skoro každý prst a pak ji pustila na chodbu. Mě si nechala ještě chvíli v ordinaci.
„Tohle není normální, Martine. Co se jí proboha stalo?”
„Měla špatné sny, mlátila do zdi.”
„Takhle silně? Viděls ty ruce?”
„Jo, viděl.” řekl jsem unaveně. Chtěl jsem si už jít lehnout.
„Nemáš pro ní něco na uklidnění? Aspoň pro tuhle noc?”
Podívala se na mě nedůvěřivým pohledem.
„Ta by spíš potřebovala psychiatra než prášky na spaní” zabručela.
„Já vím, ale aspoň tuhle noc. Zburcovala všechny v patře, všichni už chtějí mít klid.”
„No, dobrá. Ale radost z toho nemám.” řekla a dala mi dva prášky.
„Jeden je pro tebe, taky nevypadáš moc dobře.”
„Děkuju Reni, jsi zlatá.” řekl jsem a zaklapl za sebou dveře. Jana už čekala na chodbě. Stála tam, jen v noční košili, na těch svých vratkých vyhublých nožkách a zkoumala své obvázané ruce.
„Jdeme?” zeptal jsem se veselým hlasem, ale abych podpořil spíš sebe než ji. Přikývla.

„Na, tady máš něco na uklidnění. Budeš to muset zapít, počkej. Dojdu pro pití.” řekl jsem, zvedl se od její postele a namířil si to k jídelně. Teď už tam bylo prázdno. Nalil jsem čaj do dvou hrnků a nesl je nahoru. Když jsem přišel do jejího pokoje, už ležela na posteli přikrytá a čelem ke zdi.
„Jani?” zašeptal jsem. Otočila se. V rukou jímala ožmoulaný deník.
„Na, zapij to. Měla by ses po tom v klidu vyspat.” podal jsem jí prášek a hrnek. Zvedla se, sedla si na postel a vzala si prášek.
„Potřebuješ ještě něco?” zeptal jsem se.
„Na.” zašeptala a podala mi svůi deník.
„Vážně ti nebude vadit, když si ho přečtu?”
Zavrtěla hlavou.
„Ale jen ty. Prosím...” zase zašeptala.
„Dobře, slibuju. Budu tu s tebou dokud neusneš, dobře? ” přikývla, lehla si a zase se zakryla peřinou. Seděl jsem u její postele a čekal. Než jsem se nadál, usnul jsem u ní na zemi.

Takže další a trošku kratší kapitola je na světě. Děkuju, že mě ještě vůbec sledujete a jako vždycky budu ráda za ohlasy a za hvězdičky.  Děkuju!