Z pohledu vraha

Kapitola 6.- Myšlenky

Došel jsem ke dveřím jejího pokoje, ona už seděla na posteli. Prohrábl jsem si své hnědé krátké vlasy a rozhlédl se po pokoji.
„No, potřebuješ ještě něco?”
„Hmm” zakroutila hlavou a zase se mi podívala do očí. I když jí bylo sotva třináct, měla takové ustarané, dospělé oči.
„Tak já půjdu. Snaž se ještě trochu vyspat. Co v noci, už to bylo v pohodě?”
„Hmm” zakroutila, na ní neobvykle, vesele.
„Dobře, tak odpočívej. Půjdeš potom na odpolední hry s ostatními?” zeptal jsem se a netrpělivě čekal na její odpověď. Bylo vidět, že nad tím přemýšlí a že bojuje tak nějak sama se sebou. Nakonec poraženě zakroutila hlavou, že ne. Upřímně jsem si ji nedokázal představit mezi ostatními a ona evidentně taky ne. S pochopením jsem se na ní usmál.
„Tak dobře. Už budu muset, mám dneska dozor na chodbě.” řekl jsem trochu nervozně a otočil se k odchodu. Naposledy jsem se na ní ve dveřích podíval a zavřel dveře. Proč já mám z tý holky tak divnej pocit? Hrozně mi připomíná moji sestru... Ne, na to teď myslet nebudu. To už je minulost. Rozešel jsem se dlouhou chodbou, abych zkontroloval ostatní děti, jestli už spí.

Z pohledu Jany
Odešel a zavřel za sebou dveře. Miluju polední klid. Je to jediná chvíle, kdy je opravdu ticho, nikdo nehlučí a já můžu být sama v klidu se svými myšlenkami. A hlavně za mnou nikdo neleze. Občas mě ale mrzí, že jsem sama. Všichni se mi vyhýbají, nemluví se mnou, jako bych byla malomocná nebo duch. Od té nehody jsem skoro s nikým nepromluvila, uzavřela jsem se do sebe. Ani moc nechápu proč, vždycky jsem byla ta extrovertní, energická holka... A teď? Jsem černá ovce v bílém stádě...

Ták jo, čau lidi. Omlouvám se, že kapitoly všech mých knih vycházejí s tak dlouhými rozestupy. Proto jsem se rozhodla, že budu vydávat kratší kapitoly, ale za to častěji. Ono nejde o to, že bych nevěděla co psát, ale spíš, že se snažím dodržet mnou daný "limit" tj. 900-1000 slov na jednu kapitolu. No jenže nemám na to čas a upřímně, někdy ani nervy. Doufám, že vám to nebude vadit :) Mějte se!