Drátem do srdce

2. Moje poprvé a něco navíc

Jak jsem se poprvé setkala tváří v tvář s SVT?

Bylo by epické tvrdit, že se to stalo uprostřed mého nejdůležitějšího zápasu v házené, že jsem prostě odpadla a náš tým se kvůli prohře zaviněné mnou nekvalifikoval na dětskou olympiádu.

Jenže tak to nebylo.

Já žehlila.

Nevím úplně přesně, jaký den byl, nevím ani, co bylo za roční období a přesným rokem si taky nejsem jistá. Ale já měla tak dvanáct, třináct let maximálně. V klidu jsem si žehlila a ohnula se pro bratrovo tričko, které jsem chtěla ztrestat žehličkou. A v tu chvíli se poprvé ozval Ten Bušící Hajzl.

Asi nikoho nepřekvapí, když napíšu, že to byl šok. Neměla jsem tušení, co se děje a mně najednou mohlo srdce vyskočit z těla. Hned na začátku napíšu, že se hysterický záchvat nekonal, dokonce jsem ani nezačala vytáčet záchranku. Prostě jsem si sedla a čekala, až to přejde a během té doby jsem nejspíš přemýšlela nad tím, co že to vůbec je infarkt a jestli tím dvanáctileté děti občas taky trpí. Byla jsem zmatená a vystrašená.

Po pár minutách se TBH uklidnil a já mohla začít něco podnikat.

Z těch několika předešlých vět jste si o mně možná udělali obrázek, že jsem byla poměrně rozumné dítě. Následující odstavec tu domněnku nejspíš totálně zadupe do země.

Vzala jsem do ruky telefon a začala ťukat zprávu, kterou jsem odeslala svému tátovi. Byla to jen jedna věta: „Myslím, že mám něco se srdcem.". Volal mi zpátky, ale já mu to nevzala. Zpětně bych si za to nejraději nafackovala, ale já najednou nevěděla, co mu říkat. Že mi začalo bušit srdce? Samotné mi to znělo směšně.

No. Můj táta pracuje v nemocnici. Myslím, že kdyby měl pilotní průkaz, byl by schopný ukrást vrtulník a doletět si pro mě. Díkybohu naše nemocnice žádný vrtulník nemá a do deseti minut byl doma. Byl celkem překvapený, že mě našel živou a zdravou, u žehlicího prkna, ke kterému jsem se vrátila.

Naštěstí je táta absolutní kliďas, zběžně jsem mu popsala, co se stalo a ujistila ho, že je mi fajn. S pár poznámkami zase odjel do práce a o pár hodin později jsem to povyprávěla oběma rodičům.

Ze začátku to brali dost s rezervou a já jim to za zlé nemám. Po pár dnech jsem to hodila za hlavu a zapomněla na to. Jenže pak se to stalo znovu, znovu. Nejdál jsme se vždycky dostali tak do auta s tím, že mě vezou na pohotovost, ale nikdy jsme tam pořádně nepřijeli, protože to přešlo. Táta sice není lékař, ale nemocnice by bez něj prostě nefungovala. A to neříkám jako pyšná dcera, ale jako holý fakt. Je technik, má pod sebou přes 1500 přístrojů od teploměrů až po rentgeny za desítky miliónů. A někdo vyřadil nefunkční pulzní oxymetr. Jenže tátovi prošlo rukama milion přístrojů a z nefunkčních udělal plně fungující, takže mi jednoho dne donesl vlastní pulzní oxymetr.

Můj nový nejlepší kamarád, seznamte se.