Jak někteří z vás možná víte, nadělila jsem hlavní hrdince jednoho ze svých příběhů SVT, neboli supraventrikulární tachykardii. Nebyl to jen náhodný výběr nemoci, která se mi hodila do krámu, abych ji potrápila.
Tohle povídání totiž není o ní.
Je o...
Dlouho jsem se neozvala, což má jeden prostý význam. Přišlo zkouškové období a já se musela začít učit, takže nebyl čas sepsat nic pořádného. Teď bych se měla šprtat biochemii, ale jsem nervózní z výsledků z testu z biomedicíny a doufám, že se trochu uvolním, když na chvíli zasednu k wordu a povyprávím, co nového se kolem Bušícího Hajzla děje a povyprávěla, jak mi párkrát ztrpčil život.
Během těch přibližně dvou měsíců jsem měla dva holtery. Jeden jednodenní, druhý na celý týden. Ten jednodenní nepřinesl žádné výsledky, ani jsem se nepokoušela záchvat vyvolat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Asi takhle vypadá holter. Sedm elektrod – sedmá je vidět jen maličko, na levé straně u prostředního břišáku lehce vyčuhuje – a všude samé dráty. Kdybych s tím někam naběhla a zařvala, že mám bombu, asi by mě velmi rychle sebrali uniformovaní muži.)
Druhý, sedmidenní holter, byl o dost zajímavější. Odpůrci nezdravého životního stylu tento odstavec můžou přeskočit, protože já sama si uvědomuju, že jsem prasátko a už v životě to nikdy neudělám. Nakopala jsem do sebe cca tři energy drinky a jedno velké kafe. V krvi mi pravděpodobně koloval jen kofein. Chvíli jsem to nechala působit a večer ‚trochu' cvičila. Jindy by to nejspíš byla téměř stoprocentní šance na vyvolání záchvatu, ale ten den se nestalo absolutně nic. Udělala jsem asi milion dřepů, sklapovaček a nedokážu odhadnout, kolik jsem toho uběhla. Ale mému srdci to bylo totálně jedno. Jako by se vždycky v době, kdy mám nasazený holter, obalilo jakousi ochrannou bublinou, které zneškodní všechny spouštěcí faktory. Bublina, která praskne vždycky ve chvíle, jakmile holter sundám. Svině zákeřná.
Možná velkou roli hraje i psychika, ale v tenhle moment už je to jedno. Měla jsem z původních tří pokusů čtyři, a všechny selhaly. Na tom posledním byla zase hodnota 250, ale stejně nepřišli na to, co přesně to způsobuje. Což znamená, že existuje možnost, že budu superhrdinka, až mi TBH poupraví doktoři. Můžete pro mě začít vymýšlet přezdívku.
V době druhého holteru jsme měli blokovou přednášku z patofyziologie. Přijeli doktoři z lékařské fakulty z Prahy a jeli, švihali tam jednu soustavu za druhou. Pak se jeden z nich dopracoval až ke kardiovaskulárním onemocněním, tak jsme zpozorněla. Po přednáškách jsem za panem doktorem zašla a chtěla poradit ohledně mého problému. Pověděl mi, ať na zkoušku vezmu všechny zprávy z nemocnice a ordinací, tak jsem to tak udělala. Zkouška samotná byla absolutní fiasko. Jen si na to vzpomenu a mám chuť do něčeho pořádně praštit. Zvlášť potom, co mě zkoušel z jater a najednou po mně chtěl nakreslit stavbu srdce. Veškeré moje poctivě naučené vědomosti udělaly „Pápá!" a já byla ráda, že bylo před Vánoci a měli shovívavou náladu. O to horší ale bylo přihlásit se k tomu, že to jsem já, ta holka, co má se srdcem neustálé problémy. Málem trefilo mě i jeho, ale naštěstí jsme přežili. Každopádně mi pan doktor doporučil specializované pracoviště IKEM, které se zabývá mimo jiné problémy se srdcem a jestli by mi někde mohli pomoct, tak nejspíše tam. Jenže potřebuju doporučení od svého lékaře, ke kterému se jen tak nedostanu. Navíc jsem vypočítala, že i kdyby mi doporučení napsal, do IKEMU budu moct nastoupit nejdřív v srpnu. Hospitalizace tam je minimálně na týden až dva a většinou jsou povolené tři absence v různých předmětech ve škole. To by ještě šlo, jenže se mi naskytla možnost na dva týdny odcestovat pryč a to si nenechám ujít. Takže nejbližší fotky s dráty a plamenomety budou nejspíš až za pár měsíců.
