Zdravím všechny nadšence a odvážlivce, kteří našli dostatek kuráže otevřít knihu s příznačným názvem Drátem do srdce.
Než se pustím do tohoto experimentu, chtěla bych nejdřív ‚říct' pár věcí na začátek.
Už dřív jsem o něčem podobném přemýšlela. Že bych se s někým podělila o to, co občas zažívám, když si moje srdíčko začne hrát na Usaina Bolta. Jenže tehdy jsem mohla popisovat jednu příhodu za druhou a nebralo by to konce, neměla bych to čím ukončit.
Nedávno jsem byla u lékařky a ona mi řekla, že bych po pár určitých zákrocích mohla mít definitivní pokoj. A to je super konec, ne? Poslední kapitola zakončená velkým ‚Hell yeah!'. Sice to s sebou nese ten trochu (dobře, trochu víc) děsivý zážitek s dráty a plamenometem, ale co by člověk neudělal proto, aby se ve svých dvaceti let vyhnul infarktu?
A teď je to tady. Jsem tu a mám trochu strach, jak tenhle pokus vůbec dopadne. Ale jsou jen dvě možné cesty, buď dobře, nebo špatně. Já se budu moc snažit, abyste i vy z toho měli nějaký zážitek a třeba si i odnesli nové informace.
Ráda bych vás poprosila, abyste si všechny komentáře typu ‚je mi to líto' a jiné, schovali pro někoho, kdo o ně stojí. Nechci znít jako nevděčná mrcha, ptejte se na cokoli a já vám v rámci svých možností ráda odpovím. Ale lítost k ničemu není a moje srdce určitě nevyléčí.
To jen ten plamenomet.
Děkuju všem, kteří se společně se mnou pustí do nového, reálného dobrodružství a budu doufat, že vám to něco zajímavého přinese nebo se třeba najde někdo další, kdo tajně doufá, že mu vypálí nějaký špatný kus a stane se z něj superhrdina.
Mějte se krásně a brzy na viděnou u první kapitoly, která vás seznámí s tím, co to vůbec SVT je a kdy jsem poprvé poznala, že je moje srdce trochu mimo.
ČTEŠ
Drátem do srdce
AcakJak někteří z vás možná víte, nadělila jsem hlavní hrdince jednoho ze svých příběhů SVT, neboli supraventrikulární tachykardii. Nebyl to jen náhodný výběr nemoci, která se mi hodila do krámu, abych ji potrápila. Tohle povídání totiž není o ní. Je o...