Drátem do srdce

3. Zahrabejte mě do sněhu, na jaře mě tu najdou

Na lyžařský výcvik jsem se moc netěšila. Důvodem ale nebyl výcvik sám o sobě. Miluju zimu, sníh a hory, lyžovat umím. Jenže ten rok, co jsme jeli se školou na hory, byla extrémně teplá zima a na sjezdovkách bylo normální vyhýbat se zeleným ostrůvkům trávy, abyste se nerozmlátili. Když už byl sníh, tak jen na sjezdovce. Okolní lesy a louky vypadaly, jak kdyby začalo jaro.

Povinná výbava nebyla jen o lyžích, ale i zatracených běžkách. (Tady se všem běžkařům omlouvám, ale není to můj šálek kávy.) A jelikož bylo jeden den tak teplo, že ani sněžná děla nestíhala tvořit dost sněhu, rozhodli se naši učitelé, že nás vezmou na běžkách na Sněžku, protože je to výš a tam sníh netál tak rychle.

Přiznám se, že bych šla raději bosá, než na běžkách, ale vybírat jsem si nemohla.

Ještě před tím, že se ozval TBH, jsem stihla zahučet do první velké louže, která se nacházela v mojí blízkosti. Dvě minuty potom, co jsme vyrazili. Naštěstí jsem nebyla sama, kdo se rozhodl vykoupat.

Hned je to lepší pocit, když víte, že nejste lempl sami.

Neuběhlo ani deset minut a Usain začal sprintovat jako o život. Ještě to nebylo tak strašné, prostě jsem se jen nechala všemi předjet a šlapala si to hezky vzadu. Kamarádka si toho při první odpočinkové zastávce všimla a zůstala se mnou až úplně do konce, za což jsem jí do teď strašně vděčná. Nedokážu spočítat, kolikrát se mě během cesty zeptala, jak mi je a jestli fakt nechci pomoct. Neustále mě rozptylovala, něco mi povídala.

Až na Sněžku jsme se nedostali. Naším cílem se stala jakási restaurace s extrémně drahým úplně vším. Každý jsme si dali čaj, trochu se ohřáli (ne, že by to s mokrým zadkem šlo) a vyrazili jsme na cestu zpátky.

Všichni se radovali, protože to bylo povětšinou z kopce, měla to být ta lepší část cesty. Ale pro mě to bylo absolutní peklo.

První touha po záchrance

Tep mi z nějakého důvodu vyletěl až někam do nebes. Už po prvních pár krocích jsem cítila, že to bude blbé, ale netušila jsem, že to bude až takový průser. Snažila jsem se moc nezaostávat, ale ani jsem nespěchala. Navíc jsem po boku pořád měla kamarádku, takže jsem to svým způsobem vzdávala. Kdyby záchvat trval tak dlouho v normálním běžném životě, dávno ležím napíchnutá na EKG a cpou do mě léky na utlumení srdeční činnosti. Jenomže já byla v horách a jedinou útěchou byla Gabča, která se mě dokola povzbuzovala a mluvila se mnou.

Po hodině toho totálního přemáhání moje tělo vypnulo. Prostě jsem si kecla do nejbližší hromady sněhu, zahodila hole a odmítala se hnout, dokud mě TBH nepřestane terorizovat. Celá skupina zastavila, učitelka zavelela pauzu a já zkoušela všechno, abych Hajzla přiměla k rozumu. V jednu chvíli jsem měla nutkání se rozbrečet, ale nemohla jsem. Už takhle jsem sotva dýchala, kdybych do toho spustila pláč, nedopadlo by to dobře.

Poprvé jsem pomyslela na to, že chci záchranku, že to už fakt nedávám, a že dalších deset, patnáct kilometrů není v mých silách. Jenže sanitka pro vás do hor pojede jen stěží. Možná tak skútry, ale těm to bude trvat dlouho a já si připadala, že nemůžu čekat už ani minutu, jinak mi bouchne srdce.

Tak jsem čekala. Pět minut, deset, patnáct. Ostatním už začínala být zima, jak se nehýbali a mně bylo čím dál tím hůř. Nevnímala jsem jen sebe a to, jak moc jsem vyčerpaná a vystrašená, ale taky ty zvídavé pohledy. Nic se nezlepšovalo, navíc i já začala mrznout.

Chtěla jsem poprosit spolužáky, ať mě tu někde zahrabou, na jaře by mě tam přece někdo našel.

Ani nevím, co mě k tomu vedlo a kde jsem vzala energii na tolik pohybu, ale prostě jsem se zvedla, popadla hole a vyrazili jsme. Každou minutou padla otázka, jak mi je a jestli nechci zastavit, ale zbytek cesty jsme dojeli bez zastávky. Já pauzu nechtěla, bylo by to jen horší. Moje vzpomínky se smrskly, jen na: „Ještě jeden metr, ještě jedna další vteřina." Když si tohle opakujete stále dokola, najednou z toho bylo přes třináct kilometrů a kolem dvou hodin.