psí smečka - pohroma přichází

hlad

Slunečný pes občas zvědavě vykoukl z mraků a udiveně hleděl na tu pohromu. Ze sutin domů se občas ozvalo zapraskání, když se studený vítr opřel o zničené stavby.

Mlha se probudila na bahnité zemi. Protáhlá si záda a drápky se jí automaticky ponořily do mokrého bahna. Její rána na přední noze nevypadala zrovna nejlíp a ani tak nevoněla.
Zvedla se na nohy a zhluboka se nadechla - všude cítila kovový pach krve a strachu. Stáhla ocas a rozběhla se bahnitou ulicí...

Sluneční pes byl nyní přímo nad hlavou mladé feny. Mlha měla špinavé tlapky, ale teď ji sužoval větší problém než bahno - hlad. Hlad, který nikdy ještě nezažila. Nevěděla co to je. Byla zmatená a snažila se ho potlačit. Připadala si jako by ji něčo požíralo zevnitř.
Dostala se k částí města, kde voda už byla jen po kotníky. Nechala viset jazyk z tlamy a posadila se. Přičemž se křečovitě svíjela bolestí z hladu. V dálce viděla havrany, jak se o něco perou. To možná bude jídlo. Zvedla se a klopýtala přes naplavené sutiny. Pomalu se přiblížila k havranům a varovně po nich chňapla. Naštvaně zakrákorali, párkrát máchli křídly a rozletěli se do okolí.
Mlha se zarazila, když uviděla tělo o které se havrani prali. Smutně svěsila uši a zakňučela. Bylo to tělo starého psa s rozrhnutou hlavou a příšerným úšklebem. Kolem jeho těla létaly mouchy a bílý červi na něm už začali hodovat. Ach, Zeměpsice..
proč? Prudce pozvedla hlavu a žalostně zavyla.

Mlha se stočila v keři a hladově okusovala větvičky hustého keře, který jí chránil před studeným větrem. Začaly jí klesat víčka a tak ji nezbývalo než jít s prázdným břichem spát.