Souznění v bezmoci (Bezcitní 1)

1. kapitola

Věčný život. Zní to tak lákavě. Jenže není věčnost jako věčnost.

A je až ironické, že touha raději už nežít a touha nikdy nezemřít mohou mít k sobě tak blízko a spojovat se v jedno...

1950, USA

Reece se zadíval na oblohu, pak znovu na hodinky na zápěstí. Povzdechl si, než odemkl dveře. Zase se zdržel...

Šel právě ke svému autu na parkovišti u zadního vchodu malé nemocnice, kde pracoval. Už se setmělo - a Annie na něj čekala s večeří. Věděl, že ji mrzelo, když trávil v práci víc času, než by měl. Nevyčítala mu to, jen mu připomínala, že si taky musí někdy odpočinout. A že až se narodí jejich dcera, taky by určitě tatínka ráda viděla častěji. Vždycky mluvila o holčičce, přestože pohlaví dítěte vědět nemohla. Prostě říkala, že to jednoduše ví. Ta připomínka mu na rtech vyvolala úsměv.

Ale ten ztuhl v okamžiku, kdy se ve tmě napravo od něj vynořila zpoza stromů postava. Mladý muž s bolestně zkřivenou tváří. Ani by si ho nevšiml, kdyby spíš jen podvědomě nezaregistroval pohyb a nezadíval se tím směrem. Tiskl si dlaň k boku, ztěžka oddechoval, lehce se hrbil. I když ho v tu chvíli pořádně neviděl, protože ho osvětlovalo jen chabé světlo pouliční lampy, bylo mu jasné, že je zraněný. Vypadal lehce dezorientovaně, ale hlavně zoufale. Musel ho pohánět adrenalin, že se vůbec dokázal někam doplahočit. Roztěkaně se rozhlédl kolem - na budovu nemocnice, na liduprázdnou ulici za parkovištěm - a nakrčil nešťastně obočí, jako by se ocitl na úplně jiném místě, než by chtěl.

Reece si původně myslel, že jeho samého ani neviděl, když byl od světla další lampy celkem daleko. Přestože to lehké cuknutí, co jím v jednu chvíli projelo, když se díval zhruba do místa, kde stál, vypovídalo o něčem jiném. Pak však viditelně zaváhal, a když usoudil, že nemá na vybranou, s polknutím pootevřel rty. „Pomoc..." požádal tiše, a ta prosba jasně mířila k němu.

Reece také zaváhal. Neměl ponětí, kde se tu vzal a jestli třeba nejde o nějakého zločince. Zarazilo ho to však jen na chvíli. Nutnost zabránit tomu, aby tady vykrvácel, se ozvala hned po vteřině hlasitěji a on k němu doběhl a zachytil ho dřív, než se skácel k zemi. S námahou ho odnesl dovnitř a v nejbližším volném pokoji, který našel, ho položil na postel, aby se podíval, o co jde. Až tady ve světle viděl, že má tričko úplně promáčené krví. Tiše zaklel a vyhrnul ho, aby ránu víc prozkoumal. Zásah kulkou... Co ten chlap sakra dělal?! Rychle ho opatrně nadzvedl a zaklel. Výstřel nebyl vidět. Musela být uvnitř. Pohnul se, aby zavolal někoho dalšího a zařídil odvezení na sál, ale muž ho chytil za ruku. „Ne... prosím..." Zachytil cizí přízvuk.

„Krvácíte. A nemůžu takhle odhadnout, co to přesně prostřelilo. Možná vám to zasáhlo jen ledvinu a ty jsou naštěstí dvě. Ale ta kulka se musí vyndat a musí se to zašít, nebo umřete," namítl vážně.

Muž ztěžka polkl. „Vy jste doktor?" zadíval se na něj pátravě.

„Ano," přitakal.

„Tak to udělejte tady... Rychle..."

Byl ten chlap blázen? „To vážně nepůjde, není tady ani nic proti bolesti-"

„Bez toho," přerušil ho.

Šokovaně se zarazil. Vážně se musel zbláznit. „Poslyšte, víte vy vůbec, co jste právě řekl?"

Tvář mu zkřivil bolestný trpký úšklebek. „Nebude to to nejhorší..." Nejdivnější na tom bylo, že to vyznělo, jako by to myslel vážně.