Souznění v bezmoci (Bezcitní 1)

4. kapitola

Thomas nemohl spát. Měsíc zářil až moc, možná byl úplněk a ani to mu nepřidalo. Lehl si na záda, s rukama za hlavou pozoroval strop. Znal za tu dobu všechny škrábance i šmouhy, jako by to byly jeho staří přátelé.

Slyšel, jak se vedle Reece převaluje. Slyšel... ale nereagoval. Dřív by možná měl snahu s ním začít mluvit. Zabít tak aspoň čas... když jeho zabít nastálo nemohli, což byl důvod, proč vůbec stále existoval. Ironicky se pro sebe usmál. Dřív... Před tím, než se Reece složil.

Jo, čekal to. Byl tu pro něj a procházel s ním ty jednotlivé fáze - popírání, smutek, nenávist, vztek... který se pak obrátil proti němu samotnému. Bylo to už pár dnů, přesto mu v uších stále zněla ta slova, co na něj křičel. Výčitky... a urážky. Čekal to a připravoval se na to, jako by snad už od prvního dne tady tušil, že se tohle stane... ale i přes veškerou snahu se obrnit ho ta slova bolela. Zanechala hořkou pachuť na patře, kterou stále nedokázal spláchnout. I když se mu pak Reece omluvil, zůstalo to v něm. I když ho chápal, nějak neměl chuť a možná ani sílu vyjít mu teď vstříc.

Ano, pro Reece to bylo těžké. Ale zatraceně, copak on si snad hověl na prachovém polštářku? Copak jeho bolest je o to menší, protože je jiný? On snad nemá právo trpět? Má pořád brát ohledy? Copak už zapomněl, jak se od začátku pokoušel pomoct mu se s tím srovnat? Jak když mu po jednom testu povolily v bolavé ruce prsty a on si vyklopil jídlo, rozdělil se s ním o to svoje? Jak se ho neustále snažil držet, přestože byl sám v háji? Nebo se to snad z jeho strany bralo jako samozřejmost a opačně ne...?

Byl unavený... a bolavý uvnitř. To, co ty jejich „výzkumy" dělaly s jeho tělem, ho nebolelo tolik, jako devastace nitra. Cítil, jak přichází sám o sebe, vrstvu po vrstvě. A každá smrt v něm zanechávala prázdné místo, na které stále narážel a vnímal, jako vnímáme díru po čerstvě vytrženém zubu.

Uslyšel vedle sebe těžký vzdech. Cítil, že ho Reece pozoruje, ale nedal najevo, že o tom ví. S otevřenýma očima se díval nad sebe a ani nevynaložil snahu předstírat, že spí. I když takový nikdy nebyl, rozhodl se být sobec. Ale třeba to nebylo ani jeho vlastní rozhodnutí, třeba sobectví bylo taky tím, co mu bylo takto „dáno". Člověk bez emocí se neohlíží na druhé...

„Thomasi, prosím tě, mluv se mnou," promluvil Reece nakonec, když to ticho už nedokázal snést. Snášelo se na něj jako dusivá deka, pod níž se nemohl nadechnout. Díval se na jeho profil, na jeho klidný dech, co se tak lišil od toho jeho, rozechvělého a nepravidelného. Položil ruku na jednu z mříží, snad v podvědomé snaze dostat se k němu blíž. Věděl, že mu ublížil. Když mu řekl všechna ta hnusná slova, která z něj vytryskla jako hnis z podebrané rány. Kterých litoval už ve chvíli, kdy je vyslovil. Věděl, že to bylo všechno špatně, on za to, co se tady dělo přece nemohl, byl stejnou obětí jako on... ale v tu chvíli byl jediným hromosvodem jeho výbuchu. Omlouval se mu. Mnohokrát. Jenže cítil, jak se před ním stáhnul. Jak zmizel ten přátelský duch a pocit sounáležitosti, který mezi nimi do té doby byl. Jako by nakreslil svými slovy mezi jejich celami tlustou čáru, jež je oddělovala dokonaleji než chladná ocel mříží.

Žádná reakce. Thomas se stále díval do stropu a možná jen jeden trochu rychlejší nádech mohl znamenat, že ho slyšel. Slyšel... ale odmítal ho. A on ho potřeboval. Neskutečně, tak, jak snad za tu dobu ještě nikdy. Odehnal ho od sebe ve chvíli, kdy ho potřeboval nejvíce. Kdy snad jen on ho mohl zadržet na té úzké římse, co ho dělila od šílenství.

Vydechl, aniž ovládal třes, který se ho zmocňoval víc a víc. Pustil mříž a objal si pažemi trup. Měl pocit, že se rozpadne na kousky. To ten dnešek... Křečovitě sevřel víčka k sobě, ale ten obraz ze sítnice dostat nemohl. Ta sterilní čistota laboratorního boxu, chlad nerezového stolu, kožené kurty svírající jeho zápěstí a kotníky. A nástroje... všechny ty tak důvěrně známé nástroje, které sám tolikrát svíral v prstech. Věci, které byly stvořené k tomu, aby pomáhaly od bolesti, léčily a uzdravovaly, zrůdně znásilněné těmi, kteří předstírali, že to, co činí, je pro vyšší dobro. Co je jedinec oproti zájmu společnosti...