Perfect life

6. Kapitola

Děda, musel odjet něco vyřizovat, a proto mi nezbývalo než zůstat v jeho kanceláři. Za to dopoledne jsme toho stihli opravdu hodně, včetně vymyšlení mého příběhu toho, kdo jsem a proč jsem v Bradavicích. 

Nahlas jsem si povzdechla a jen tak se přehrabovala ve svém batohu, ve kterém bylo vše, co jsem za ty roky stěhování od jednoho příbuzného k druhému zvládla nastřádat. 

Když jsem vytáhla koště, vzpomněla jsem si na hřiště, které jsem po cestě na hrad zahlédla, sice trochu rozmazaně, protože špatně vidím na dálku, ale přesto zahlédla. 

Pomocí kouzel jsem se převlékla do sportovního oblečení a opatrně jsem si nasadila kontaktní čočky, abych si nemusela brát brýle. 

Takto vybavená jsem vyšla z ředitelny, přesvědčená o tom, že nebude zas tak těžké dostat se z hradu ven. 

Chodby byly stále prázdné, protože probíhala odpolední výuka, ale jestli jsem neměla být moc na očích, musela jsem si pohnout. 

Jak jsem si myslela, dostat se z hradu nebyl takový oříšek a já zamířila kam mě nohy vedly na hřiště, kde se nejspíše hrával ještě ten staromódní famfrpál. 

Ve 23. století se famfrpál hrál také, ale už měl mnohem více možností a trochu pozměněná pravidla. 

V té době se totiž vybudoval skutečný vztah ke svým košťatům a díky tomu jste mohli, nejen na koštěti sedět, ale i po něm chodit! 

Spoustu tanečních skupin bylo založené na spolupráci s košťaty, kdy na nich tančili  a nejlepší na tom bylo, že když jste náhodou spadly, koště si pro vás doletělo a zamezilo díky tomu zranění. 

Také se v té době určovali košťata ne podle toho, jak koště bylo vylepšeno, ale podle účelu. 

Já třeba mám koště od svého strýčka, který se výrobou košťat živí/bude živit. Vyrobil pro mě koště, které dobře drží rovnováhu, může se na něm chodit/tančit a je opravdu rychlé. 

Rozhlédla jsme se na hřišti a pro sebe se usmála, to hřiště bylo obrovské!

Proto jsem nemeškala ani chvíli, nasedla na své koště a vyletěla s ním několik metrů vzhůru, kde jsem získala klidnou polohu a mohla začít svoji verzi létání ve formě tance. 

Představila jsem si hudbu, která mě doslova pohltila a já přestala vnímat vše okolo a nechala pohybu volnou ruku. 

Ztěžka jsem oddechovala a já si uvědomovala, že musím být ve vzduchu, už opravdu dlouhou dobu, možné dokonce hodinu. 

Stále ještě v menším tranzu jsem si sedla na koště a plnou rychlostí si to letěla k zemi, kde jsem na poslední chvíli přiměla koště o vyrovnání a zabránila tím nepěknému narazení do země. 

Když jsem sesedla z koštěte, zaslechla jsem za sebou krátké zatleskání a já si teprve teď uvědomila, že na hřišti nejsem sama. 

Otočila jsem se tím směrem a spatřila urostlého kluka s upravenými tmavými vlasy a úsměvem na tváři snad v úžasu, jak míří ke mě. 

"To bylo neskutečný, jak jsi to dokázala?" spustil ihned, jak se dostal do kratší vzdálenosti mezi námi, "já jsem Jacob Conel," podal mi přátelsky ruku se stálým úsměvem na rtech.

Ruku jsem po chvilce stiskla, "Alison Harkness" usmála jsem se na něj, ale jsem zvedlas své koště připravena k odchodu.

"Počkej, ty už odcházíš?" zeptal se trochu zmateně Jacob a já mlčky přikývla. "Nechtěla bys mi pomoct s týmem? Ale to by asi vadilo tvé koleji, co?" podrbal se na zátylku, zatímco já na okamžik přemýšlela, jestli tuto nabídku odmítnout, nebo spíše pomoct.

"Ráda pomůžu, ale s čím přesně?"

"Viděl jsem, co umíš na koštěti, myslíš, že bys to mohla naučit i náš tým?"

Přimhouřila jsem nad tím oči, protože z vlastní zkušenosti, jsem věděla kolik času to zabere a nebyla si tím úplně jistá. Tato vazba je přeci z budoucnosti, co když ji naučím několik lidí tady, nezmění toho moc?

"Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad, ale můžu ti pomoct s něčím jiným," prohlédla jsem si jeho koště, "ty jsi odrážeč?"

"Ne jsem brankář, proč se na to ptáš?" zamračil se Jacob a já ukázala na jeho koště.

"Tvé koště se totiž hodí spíše pro odrážeče. Já vím z ní to šíleně, ale abys zvýšil svoji šanci na pozici brankáře potřebuješ..." najednou jsem uviděla skupinku studentů s košťaty, kteří se k nám přibližovali, "přesně takové koště, jako má ta dívka s dvěma copy." dokončila jsem svoji myšlenku. 

"Čau Jacobe, co se tu děje?" zaslechla jsem nějaký chlapecký hlas. 

"Lidi, tohle je Alis, pomůže nám s..." Jacob nejspíše přesně nevěděl, jak má pojmout náš předchozí rozhovor o košťatech, " pomůže nám dostat se na lepší úroveň." 

Skupinka si mě nedůvěřivě prohlížela, "z jaké koleje jsi? Může to být nějaká past." 

Nechápavě jsem nad zdvihla obočí nad dodatečnou větou, ale nijak jsem to nekomentovala, "nejsem z žádné koleje." 

"Já si říkal, že o takovou pěknou holku bych už dávno musel zavadit," zvolal vítězně světlovlasý kluk s potěšujícím výrazem. 

Následujících několik hodin probíhalo tak, že jsem snad každému z týmu doporučila jiné koště a začalo trénování ve vzduchu. 

Byly opravdu dobří to se muselo nechat a s pár mými opravdu jednoduchými vychytávky z budoucnosti jsem usoudila, že vyhrají příští famfrpálový zápas, který se konal podle všeho, už zítřejšího dne. 

"Tak jo pro dnešek končíme," studenti z havraspáru se unaveně ploužili k šatnám a já je s pobavením pozorovala. 

"Přijdeš nás zítra podpořit?" zeptal se vedle mě Jacob.

"To bych si nenechala ujít," šťouchla jsem jej do žebra, " ale musíte mě pak pozvat na párty vítězství," dodala jsem ještě k tomu.

"Samozřejmě a byla by pro mě čest si s tebou zatančit, protože tam ve vzduchu si tančila kouzelně."

Doufala jsem, že nejsem červená jako rak a mám jen potěšený úsměv a tváři, "ráda si s tebou zatančím,"  souhlasila jsem a pak se vydala v doprovodu opravdu milého Jacoba do hradu.