Perfect life

4. Kapitola

Procházela jsem školními pozemky a zatím nepotkala ani živáčka, chodí vůbec do té škole někdo?

Už mě napadaly dokonce myšlenky, že je přede mnou Brumbál varoval a oni se schovávají, kdybych nedorazila k nádvoří.

"Ty mudlovskej šmejde opovaž se mi ještě zavazet v cestě!" zaslechla jsem nějaký pištivý hlas, který by se mohl použít místo požárního poplachu.

Otočila jsem se tím směrem a spatřila vysokou hubenou dívku s černými kadeřemi, jak se sklání k nějakému chlapci, který seděl opřený o studenou zeď a kryl si strachem obličej. Musel být opravdu vystrašený a ani se nejspíše neuměl zatím moc bránit.

Věděla jsem, že bych na sebe neměla přehnaně upozorňovat, ale v té chvíli mi to bylo upřímně dost jedno.

"Co to děláš?!"

Vybuchla jsem a rázným krokem jsem přišla k dívce a tomu chlapci, před kterého jsem se postavila, abych jej bránila. Dívka vypadala na malý okamžik zaskočeně a chvíli si mě nedůvěřivě prohlížela.

"Co ti je do toho a kdo sakra vůbec jsi?!" doslova ječela a svým hlasem přivolala pozornost obyvatel hradu, kteří se šli podívat, co se děje a začali se rozmisťovat kolem nás, tedy až na čtveřici vysokých kluků, kteří zastavili, až v těsném závěsu u dívky.
Snažila jsem se okolní zvědavce ignorovat a nespouštěla z dívky oči.

"Nech toho kluka být, nic ti neudělal." odsekla jsem jí, plná vzteku jsem se otočila k schoulenému chlapci na zemi, který mě zmateně pozoroval a zřejmě vůbec nevěděl, jak reagovat. Podala jsem bez sebemenšího slova chlapci pomocnou ruku a pomohla mu na nohy., kterému jsem pomohla na nohy. Musela jsem si podřepnout, abych se dostala do výše jeho očí a pak jej zběžně prohlédla, jestli je v pořádku,

"tak utíkej," pobídla jsem ho tiše, když jsem neshledala nic podezřelého a on jen nejistě přikývl a snažil se, co nejrychleji vytratit.

"S tebou si to ty skrčku ještě vyřídím!" zasyčela za ním dívka já pomalu vstala a otočila se čelem k ní.

"myslím, že není co vyřizovat, maximálně tvoji navštívenku u psychologa," pronesla jsem s klidnou tváří a zaslechla od pozorujících jisté posměšné ohlasy.

Usoudila jsem, že náš krátký rozhovor je u konce, proto jsem se vydala k odchodu, ale v tom jsem spatřila několik vyděšených pohledů a hned mi to bylo jasné.

Hůlku, kterou jsem měla schovanou v rukávu jsem použila velmi vylepšené kouzlo experilliarmus a myslela přitom na pět hůlek, které mi v momentě přistáli v rukou. V sobě jsem potlačila touhu jim své vítězství nacpat před čumák, proto jsem se s klidem otočila zpět k dívce, která tentokrát neměla hůlku stejně jako její společníci a nepatrně se pousmála nad jejími vyděšenými výrazy se zlověstnými jiskrami v očích.

"Myslím, že jsme nezačali nejlépe," začala jsem a sledovala šokovanou pětici, a když jsem se za poslouchala všichni ostatní byli potichu a pozorně sledovali, co bude následovat,

"Každý z vás se mi teď představí a já mu vrátím hůlku," navrhla jsem a hned se otočila na kluka s delšími platinovými vlasy a protáhlým špičatým obličejem, který mi stejně jako dívka nebyl moc sympatický. Kluk se chvíli zdráhal, ale nakonec se mu jeho jméno podařilo vysmolit, "Lucius Malfoy," přikývla jsem a jedna hůlka se pod mým vědomým vedením zvedla do vzduchu a doletěla k Luciusovi, který okamžitě chytl svoji hůlku a na tváři se mu usadil ledový výraz.

"Rodolfus Lestrange," představil se další vysoký kluk s černými nagelovanými vlasy, pihami všude po obličeji a jeho hůlka za chvíli odlevitovala i k němu.