Za hranicemi | FF Gejmr a Kelo (Kejmr) [Dokončeno]

♦1. kapitola♦

Cesta autobusem byla neskutečně dlouhá. Navíc jsem byl nucen se dívat na nějaký béčkový romantický film s upíry o čtyřech dílech, protože jsem si sluchátka velmi inteligentně sbalil do kufru, který byl samozřejmě uložený v zavazadlovém prostoru. A mobil se mi vybil už za dvě hodiny. Můžete hádat, kde se v tu chvíli nacházela nabíječka.

Ani jsem si nepovídal s Kelem, ten mi totiž usnul na rameni a slintal mi na tričko. Také jsem se snažil usnout, ale nepovedlo se mi to, i když jsme jeli přes noc.

Začalo svítat, když nám bylo oznámeno, že se blížíme do cíle - Berlína.

„Kelo, vstávej!" Jemně zatřesu se spícím brunetem. On zamručí cosi nesrozumitelného, ani neotevře oči, aby zjistil, co se děje.

„Přinutil jsi mě k drastičtějšímu postupu," tiše se uchechtnu a prudce trhnu ramenem dopředu, takže Kelova hlava i se zbytkem těla padá volným pádem, dokud nenarazí na moje stehna. 

Ale ani toto ho nedonutí se probrat. Dokonce se na mně uvelebí. Připomíná mi tím mého shiba-inu Doge, který momentálně nejspíš spí v přepravce vedle kufrů.

„Takto to je pohodlnejšie," zamumlá.

„Ale no tak!" zaprotestuji. Jak je možné, že dokáže spát kdekoli a kdykoli? 

Na něj se musí chytře... Zatímco v hlavě spřádám svůj ďábelský plán, autobus přijíždí do města a naskytne se mi pohled na první berlínské domky ozářené vycházejícím sluncem. Zrak mi padne na jednu z kaváren. Vnukne mi skvělý nápad.

„Kelo," skloním se k němu, „pokud teď vstaneš, pozvu tě na nějakou hrozně dobrou německou snídani." Tato slova na mého přítele dokonale zapůsobí. Otevře svá hnědá očka a podívá se na mě. Nevím proč, ale i ospalky v jeho očích mi přijdou roztomilé.

„Naozaj?" zívne a vyšvihne se do sedu takovou rychlostí, že by mezitím i lenochod třikrát obešel zeměkouli.

„Jop," zakřením se.

„Mimochodom," prohlásí, když se podívá na displej svého mobilu, „je štyri dvadsať." Věnuje mi pohled, co jasně říká, že jsme měli jet až ranním autobusem. A to jen proto, aby se dobře vyspal.

„Měl bys být rád, že jsi alespoň na chvíli usnul, mně se to nepodařilo," kysele se usměji a kouknu se z okna. Blížíme se k autobusovému nádraží.

„Tak si mal tiež spať," odbyde mě. Když ale spatří mé kruhy pod očima, soucitně mě obejme.

Autobus se zastaví a stevardka se s námi všemi jménem společnosti rozloučí. Ostatní cestující se začnou hrnout ven, já a Kelo je necháme gentlemansky projít a vystoupíme jako poslední. Jakmile se octneme venku, kývnu na Kela a ten se - jako by mi četl myšlenky - vydá najít naše kufry. Já se vrhnu do hledání Dogeovy přepravky.

Nebylo až tak těžké ji najít, protože se nacházela přesně tam, kde jsem ji nechal. Vytáhnu ji ven a otevřu její dvířka. Doge okamžitě vyskočí na vzduch a zuřivě mávajíc ocáskem začne poskakovat okolo a štěkat. Proč je můj pes tak retardovaný? zasměji se v duchu.

„Dogi!" přivolám ho k sobě. Poslušně za mnou přiběhne. Kleknu si na jedno koleno a pohladím ho. K obojku mu připnu vodítko.

„Hodnej Dogík, hodnej, vydržel šest hodin v přepravce, no jo!" Oběma rukama ho začnu drbat za ušima, on se na mě potěšeně culí a nadšeně švihá ocasem. „Dostaneš svoje oblíbené granulky!"

Hrkot koleček o asfalt mě upozorní na Kela, jenž se k nám blíží s oběma kufry. Narovnám se a s díky si převezmu svůj kufr.

„Vyrážame!" zavelí Kelo zvesela a škytne.

„Vstříc Německu, vstříc Berlínu!" zasměju se a spolu s Kelem i Dogem na vodítku se vydáme ke žlutým taxíkům.

^^^^^^^^^^^^
Ahój! Druhý díl prohlašuju za odstartovaný! c: (PS: Toho shiba-inu jsem prostě musela dát  do těch médií. :D)