Za hranicemi | FF Gejmr a Kelo (Kejmr) [Dokončeno]

♦2. kapitola♦

„Guten Tag, Wo fehrst ihr?" zeptá se nás taxikář, do jehož taxíku vlezeme. Doge se mi uvelebí u nohou. Má řádně nasazený košík a vodítko.

Vykulím oči na Kela. Absolutně netuším, co řekl. Snad jen to "Guten Tag", to je totiž pozdrav, který kupodivu znám. Pak umím další dvě slova a jednu větu...

I Kelo se na řidiče zmateně dívá. Vychrlil to na nás příliš rychle a navíc si nejsem jistý, zda nás právě teď neposlal pryč, nebo nezačal nadávat. Podvědomě sáhnu do batohu a nahmatám svůj slovník. Naštěstí se ale nemusím ztrapňovat tím, že v něm neumím hledat, protože se taxikář plácne do čela a se silným německým přízvukem poví:

„Where do you want to go?" Asi mu došlo, že nejsme zdejší.

Nejsem žádný přeborník v jazyku anglickém, ale tohle mu rozumím. Pustím slovník, jenž jsem už málem vytasil z batohu.

„Hier." Kelo pohotově zareaguje a vytáhne ze svého batohu mapu, načež ukáže na místo, kam chceme jet. Já se na něj obdivně podívám - Kelo se totiž pokouší o němčinu a zatím mu to vychází.

Taxikář přikývne a vydá se na cestu. Aby s námi nemusel vést konverzaci, která by stejně byla jen jednostranná, zapne rádio a autem se rázem line hudba. Kouknu se na Kela. Na tváři mu hraje mírný úsměv a nadšeně se dívá z okna na město.

Po chvíli jízdy se nejspíš dostaneme na místo. Před náš nový domov - byt, který jsme si s Kelem koupili na půl. Už už chci vystoupit, když si vzpomenu, že bychom mohli taxikáři zaplatit. Pochybuji, že by nás vezl zdarma a ještě k tomu v pět ráno.

„Das kostet sechsundvierzig Euro," ozve se chlápek, co nás sem přivezl. Aha, jo. Úplně vím, co řekl. Odkašlu si. Snažím se mu tím dát najevo, že na nás dva by německy raději mluvit neměl.

„Myslím, že nám povedal čosi o cene," zašeptá mi Kelo. Vyndá peněženku z kapsy a podá mu padesátieurovou bankovku. „Hier du hast das," dodá.

Taxikář si od něj se smíchem převezme peníze a vrátí mu čtyři eura zpět. Mám takový dojem, že přestože Kelova věta zněla opravdu německy, nebyla správně. Možná, že i proto jsme za asi půlhodinovou jízdu Berlínem zaplatili čtyřicet šest euro. Vlastně Kelo zaplatil čtyřicet šest euro.

„Auf Wiederesehn!" křikne za námi ještě náš dovoz, jakmile vystoupíme z auta a vytáhneme si z kufru taxíku naše zavazadla. Odpovíme mu stejně - rozloučení se je druhé z těch tří slov, které umím německy.

Před vchodem do domu už stojí muž ve formálním oblečení. Podle fotky z mailu okamžitě poznám, o koho se jedná. Je to bývalý majitel našeho bytu - velké zvíře vlastnící spoustu bytů a domů po celém Německu. Stejně se ale divím, že přišel v tak brzkou ranní hodinu. Podívám se na hodinky a zjistím, že je něco po půl šesté ráno.

„Guten Tag!" zavolá na nás z dálky a elegantně mávne rukou oděnou v černém saku a bílé košili. My, táhnouc své kufry a batohy, se k němu doplahočíme. Každý krok mi jasně říká, že jsem se měl pokusit usnout alespoň v tom taxíku.

„Guten Tag," pozdravíme ho s Kelíkem zároveň. Nestihneme se ani zastavit, když vejde do obytného domu s cca šestnácti byty. Následuji ho, Kelo i Doge mi jsou v patách.

Dostaneme se na chodbu a spolu s majitelem nastoupíme do výtahu. V duchu se raduji. Konečně se nebudu muset táhnout po schodech. Zvlášť ve stavech opilosti to bylo úmorné.

Vystoupíme v třetím patře. V tomto podlaží se nachází tři byty, takže budeme mít nějaké sousedy. Snad nebudou otravní nebo nebudou provozovat hlučné párty ve tři hodiny ráno nebo podobně.

Zaslechnu zvuk odemykání zámku - otočím se tím směrem. Harald Weber, tak se ten majitel jmenuje, odemkne byt číslo jedna a pokyne nám, ať vstoupíme. Octneme se v obyčejné prázdné předsíni, ze které vede několik dveří z tmavého dřeva. Ve stejné barvě je i plovoucí podlaha, stěny jsou čistě bílé.

Než jsem vstoupil, bál jsem se, že jsme koupili zajíce v pytli. Naštěstí to vypadá stejně jako na fotkách.

„Das ist deine Wohnung," prohlásí. Sice nevím, co to řekl, ale znělo to hrdě. 

Kelo z kapsy pohodlných, leč dobře vypadajících tepláků vytáhne svůj smartphone. Přes rameno mu vidím, že zapnul svůj slavný Google translator, pro případ nouze.

„We aren't good at german..." promluví na pana Webera. V duchu se uchechtnu. Prý že nejsme dobří v němčině. Měl říct spíš, že ji neumíme.

„It's okay, I told: 'This is yours flat'," chápavě a trochu omluvně pokývne hlavou. Tohle je váš byt? Vlastně náš. Jak nečekané. 

„Thanks," Kelo poděkuje za překlad, já se jen vděčně pousměji.

Potom se přesuneme k podepisování smlouvy. Je to hned několik německy popsaných papírů, takže chvíli trvá, než nám to všechno pan Weber přeloží do angličtiny a my si to přeložíme do češtiny/slovenštiny.

„Schreiht diene Names. Hier," ukáže na kolonku naspodu papíru. „Write your names. Here."

A tak jsme se oba dva podepsali přesně tam, kam muž v obleku ukázal. Poté už jsme se rozloučili a ještě než bývalý majitel tohoto bytu odešel, dal mi dva klíče - od vchodu do domu a od bytu. Kelovi je podal taktéž. Dogeovi je kupodivu nedal.

„Macht sie nicht keine Problems. Don't make problems, men," řekne nám ještě předtím, než odjede výtahem pryč. 

„Gut!" zavolá za ním Kelouš.

„Cože to říkal? Jemu nešla rozumět ani ta angličtina..." obrátil jsem se k němčiny znalému příteli.

„Že nemáme robiť problémy. A to my zvládneme s prehľadom," usměje se a vrátí se za mnou do bytu, vchodové dveře zavře.

^^^^^^^^^^^^^^^^
Za němčinu a angličtinu v této kapitole se omlouvám, nešlo to bez ní. :D
PS: Kdyby se náhodou v němčině objevila chyba, tak za to nemůžu, dala jsem to na překlad kámošce, já německy umím asi tak stejně jako Gejmr. :D A to celkem ovládám šest jazyků. (Pro ty, koho to třeba zajímá, jsou to: čeština, slovenština, angličtina, latina, španělština a ruština. :D)