Za hranicemi | FF Gejmr a Kelo (Kejmr) [Dokončeno]

♦Epilog♦

O dva roky později:

„Myslíš, že to je dobrý nápad? Docela jsem si tu zvykl," zeptám se s obavami.

„Ten najlepší," přikývne Kelo s úsměvem a políbí mě do vlasů, které mi následně rozcuchá.

Doge kolem nás vesele poskakuje, máchá ocáskem a štěká jak blázen - tedy jako obvykle. Skoro mám chuť mu odepnout vodítko a nechat ho, ať si dělá, co chce, ale na letišti se to bohužel nesmí. Vlastně může být rád, že nemusí být v přepravce.

„Let číslo 11074 z Berlína do Prahy odlétá za pět minut," zahlásí německy nějaká žena. Její hlas se rozléhá po celé hale.

„To je naše letadlo, ó můj bože, Kelo, nestíháme!" začnu okamžitě panikařit a rozhlížet se kolem sebe, abych alespoň zjistil, kudy se k letadlu dostaneme. Za ty dva roky jsem se německy docela naučil - i když rozhodně ne plynně, na rozdíl od Kelouška. V něm se probudil skrytý talent na jazyky a co jsme tu se naučil mluvit asi třemi různými dialekty.

„V pohode, ani utekať nemusíme," prohlásí klidně a ruku v ruce se rozejdeme někam do háje. Pak ale uvidím obrazovku, co nám podle čísla letu ukazuje směr, kterým se musíme vydat. Mám chuť se rozběhnout jak šílený.

„Musíme!" Zrealizuji svůj nápad a rozběhnu se kupředu. Kelo za mnou vlaje jako hadr ve větru a Dogík sprintuje vedle mých nohou a jen s podivem se mi mezi ně nezaplete.

Zpomalím až před schodky vedoucí do dveří letadla. Já i můj přítel lapáme po dechu, ale stihli jsme to - stihli jsme letadlo do naší domoviny.

Ano. Po dvou letech se vracíme domů. Tentokrát ale letadlem a ne autobusem. Takto to bude rychlejší a hlavně pohodlnější. Až moc živě si totiž pamatuju, jak hrozně jsem byl nevyspalý a jak mě bolela záda.

Posadíme se na svoje místa. Tedy spíše se skoro porveme o svoje místa. Ale nakonec jsem jakožto milující přítel nechal Kela se usadit k okýnku. Doge si spořádaně sedne na svou sedačku, která je do uličky.

Ani nevím, jak se nám podařilo leteckou společnost přesvědčit, že má právo na vlastní místo... Každopádně to je jedině dobře, protože se mu předtím vážně nelíbilo být v přepravce.

„Prosíme cestující, aby se připoutali, vzlétáváme!" ozve se z reproduktorů nad našimi hlavami. Opět německy. Myslím, že mé mladší já by tomu nerozumělo ani slovo. Teď jsem hodně hrdý na to, že jsem pochopil smysl věty a pochytil čtyři slova.

„Vzhůru do Prahy!" vykřiknu hlasitě. Lidi se na mě otočí s divnými výrazy - buď proto, že mi nerozumí, nebo protože mi rozumí.

„Ľúbim ťa," zasměje se Kelo a přitáhne si mě do polibku, čímž všechny ty lidi pobouříme. Ne že by mi to vadilo.

„Taky tě miluju."

♦♦♦♦♦♦♦
This the end!
Ano, drtivá většina hlasovala pro třetí možnost - a to pro ukončení příběhu. :) So... Tady to je.^^ Někteří se strachovali o to, jestli bude happy end, a jak vidíte, je to happy end. :D Sad end by se k tomu už ani nehodil. :')
Každopádně - děkuji vám všem, co jste četli. A mé extra díky patří opět agent_dream - takovému mému google překladači 3.0, protože jinak by se slovenština v tomto příběhu vůbec nedala číst. xD c:

A ještě bych tu měla jednu novinu: na tomto účtu končím. Youtuberský fandom mě prostě a jednoduše opustil a ze mě se za tu dobu stihlo stát trochu jiné stvoření. Ale rozhodně nekončím s psaním! Momentálně rozjíždím svou psavou kariéru na jiném účtu. :3 Tentokrát se tam ale objevují a budou objevovat epické fanfikce na BTS, časem možná přibudou i Stray Kids, NCT 127 nebo Monsta X... To jsou korejské hudební skupiny, prosím. :D

No. Pokud máte někdo zájem o jméno toho účtu, tak mi napište do zpráv a já vám ho napíšu. Ale pozor! Ne všem, protože to, co píšu, není moc vhodné pro všechny - moje druhá stránka se tam totiž docela dost projevuje a nerada bych někoho pohoršila. xD

Tohle je tedy mé rozloučení. Děkuju všem, co mě podporovali. Mám vás ráda. <3