Za hranicemi | FF Gejmr a Kelo (Kejmr) [Dokončeno]

♦4. kapitola♦

Město se začalo teprve probouzet a my už se procházeli po hezkém a docela velkém parku, který jsme našli poblíž tamté kavárny.

„Je to tu pěkný," prohlásím najednou, „ale bylo by to tu pěknější, kdybych byl vyspaný. Třeba. Samozřejmě tím nic nechci naznačovat."

Kelo se zachechtá a přejede mi palcem po hřbetu ruky, za jež mě láskyplně drží. „Nekecaj. Pekné to tu je dostatočne."

Zakoulím očima. Ale nic na to neřeknu, asi protože má pravdu. Tráva je tu zdravě zelená, stromy živinami nestrádají, ptáčci a veverky se tady očividně mají dobře... Já být veverkou, určitě se sem přestěhuji.

Zdá se, jako by tento park byl úplně jiný svět. Hluk z ulice sem nejde, výfukové plyny aut taky ne. Nikde ani živáčka.

„Napadla ti rovnaká vec ako mne?" zeptá se mě Kelo tajemně, s potutelným úsměvem.

Mohlo ho napadnout asi milion věcí, tak jak mám vědět co? Dlouze se na něj zadívám. Zcela neúmyslně zastavím naši chůzi a zkoumavě mu očima přejíždím po obličeji, jako kdybych mu tím mohl přečíst myšlenky.

„To nevím. Copak tě napadlo, Kelouši?" zeptám se a chci opět pokračovat v chůzi, ale je mi v tom zabráněno. Lépe řečeno - zabrání mi v tom Kelo, když mě přimáčkne na kmen nejbližšího stromu. Překvapeně vykvíknu. Ale obmotám mu svoje ruce okolo pasu a povytáhnu obočí, čímž ho pobídnu k dalšímu konání.

Nakloní se ke mně tak blízko, že mě jeho dech šimrá na tváři a cítím jeho vůni intenzivněji než předtím. 

„Nebozkávali sme sa celých dvanásť hodín," zašeptá a zní to děsně sexy.

Pobaveně a taky trochu vzrušeně se zasměji. On můj smích ale přeruší, když zkrátí tu nepatrnou vzdálenost mezi našimi rty. Jemně a zároveň vášnivě začne rty trochu pohybovat a já se do polibků jedině s radostí přidám.

Po chvíli vzájemného ochutnávání našich rtů a zkoumání našich ústních dutin, se parkem rozezní skřehotavý hlas. A ne moc daleko od nás.

„To je teda něco! Vidíš, Josefe, já ti říkala, že ti buzíci jsou v zahraničí všude!"

Oba se od sebe hodně rychle odlepíme a otočíme se směrem po hlasu. Octneme se tváří v tvář skupině asi padesáti českých důchodců na jakémsi zájezdě - soudě už jen podle praporku s dobře známou vlaječkou v rukách postarší dámy s křiklavě žlutým tričkem.

„No jo! To se tu z toho Německa k nám rozlízá, Marie!" odpoví stejně skuhravě a stejně nahlas ten, jehož ta babka oslovila jako Josefa.

„To je hrozný, toto!" přisadí si neznámá důchodkyně s tlustými brýlemi. „A za všechno může ta babizna Merkelová! Prvně uprchlíci, teď toto!"

Seberu mírně rozcuchaného a zrudlého Kela za ruku. Vyměníme si pohoršené pohledy. Ale v tom mém pohledu se zřejmě musí odrážet i to, co chci zrovna teď udělat.

„Nie, to nespravíš," šeptne mi do ucha Kelo. Zní tak, jako by tomu snad nechtěl uvěřit.

„Ale jo. Bude sranda," uchechtnu se tiše. Pak se pár kroky rychle přiblížím k oněm důchodcům. A nahlas spustím: „To je ale nádherný den! Sluníčko svítí, jen zapršet!" 

„Áno, ty môj miláčik najväčší! Aby sa na nebi ukázala dúha, že? To by bolo také prekrásné!" přidá se k mému afektovanému přiteplenému vykřikování můj nejmilejší Kelo.

Senioři se na nás překvapeně a hlavně zděšeně podívají. Začnou si mezi sebou cosi špitat a rychle se od nás začnou klidit.

„Duha! To je přesně to, co rozjasní můj život! Skoro stejně tak jako ty sám!" vykřiknu a pokusím se co nejtepleji zhihňat, celé to podtrhnu mávnutím své ručky.

A po české výpravě už není ani vidu, ani slechu.

^^^^^^^^^^^^
Panebože, co jsem to právě napsala? :'D