Za hranicemi | FF Gejmr a Kelo (Kejmr) [Dokončeno]

♦3. kapitola♦

Skloním se k našim kufrům, které se opírají o stěnu. Jeden z nich po kolečkách dovezu doprostřed místnosti, položím ho na zem, otevřu a lehnu si na něj. Naštěstí jsem si lehl přes oblečení, takže si hovím v měkkosti. Na postel to nemá, ale dá se to. Jsem holt unavený.

„No tak!" Kelo se zatváří trochu kysele, ale z tónu jeho hlasu poznám, že se snaží nesmát.

„Nech mě spát," zamumlám a zavřu oči. Do žeber mě začne tlačit deodorant. Měl jsem ho dát víc na bok...

„Nie, nie, nie, sľúbil si mi raňajky a kávu," pronese můj přítel pevným rozhodným hlasem a za nohy se mě pokouší vytáhnout z mého kufropostelového království.

„Jindy..." zaprotestuji chabě. To už jsem ale bez milosti vytažen a položen na chladnou plovoucí podlahu našeho nového bytu.

Neochotně se posadím a natáhnu ruce před sebe jako nemluvně nemotorně se snažící nahmatat svou mámu. 

„Vstaň si sám, keď si si ľahol," založí si ruce na hrudníku. „Oh, netvár sa tak rozkošne!" 

Nakonec mi přece jen pomůže na nohy a ruku v ruce vyrazíme do ulic Berlína. 

Všude je hluk, skřípění brzd, vrčení výfuků, bzučení a drnčení kolejí, když po nich přejela tramvaj. Jdeme už asi deset minut a nikde jsme ještě neobjevili žádnou příhodnou kavárnu nebo restauraci.

Pak, když si pomalu začínám myslet, že jsme se přestěhovali do naprosto špatné části města, uvidím mou prozatimní záchranu. Lidl. Správná volba.

„Pojď sem! Potřebuju energeťák, nebo nikam nedojdu!" zavelím a zatáhnu Kela do obchodu. Ten se nezmůže na odpor a jen si povzdychne.

„Ja sa tých raňajok asi nedočkám!" zaúpí tichounce, ale následuje mě.

...

„Hele, tady to konečně vypadá jako normální kavárna!" řeknu radostně s nově nabytou energií a ukážu na nenápadně vypadající kavárničku s názvem tak dlouhým a složitým, že se ho ani v duchu nesnažím přečíst.

„Myslíš tamtú-" nadechne se, že přečte onen název, ale pak zas z plic nabraný vzduch vyfoukne. Zasměji se.

„Jo, přesně tu."

Vejdeme dovnitř a hned nás obklopí vůně kávy a čokolády. Celá kavárna působí útulně a příjemně. S Kelem se na sebe usmějeme a zamíříme ke stolu úplně vzadu.

Zanedlouho k nám přistoupí mladá hezká servírka a s milým úsměvem se nás na něco zeptá. I přes její milost a krásu to zní, jako by se nás ptala, zda-li nechceme krvavý dortík ze psa. Věnuji jí úsměv. Pak pohlédnu na Kela, doufám, že už to nějak zmákne sám. Ale tváří se celkem bezradně.

Nakonec se se servírkou domluvíme rukama a nohama, taky tomu napomůže můj skvělý německý slovník a Kelův Google translator. O pár minut později už jíme svou snídani v podobě čokoládových muffinů a upíjíme ze svých šálků kávu.

^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^
Ahoj! Po asi ...ehm... měsíci ...ehm... je tu další kapitola! c:
Omlouvám se všem za tak pozdní vyjití, měla jsem vyloženě nepsavou demotivační náladu, že jsem to všechno málem smazala. Eh. Každopádně teď už to snad bude vycházet pravidelně - buď co čtyři dny, nebo jednou za týden, uvidíme. :)) 
A jo, vím o tom, že je tato kapitolka taková kratší, ale musím se teprve rozepsat. 0:)
Mimochodem, šťastné a veselé!^^