Taxis

Pokráčování. (první školní den)

Rouss, prosím tě, vyrušil ji Pavel, hoď po mně ještě hřbílko, ať můžu dát Luanu do pucu, ale opatrně! Nerad bych měl díru v hlavě. Tereza popadla hřbílko a raději mu tenhle kovový nástroj podala do ruky. Kdyby mu ho hodila, mohla by ho tentokrát vážně zranit, a to by si tak hodný kluk, jakým Pavel nepochybně byl, určitě nezasloužil. Měli by si už konečně pořídit také gumová hřbílka , napadlo ji přitom. To by ho po něm mohla klidně švihnout bez obav. Sotva od ní Pavel převzal čistící nástroj, i ona se chopila kartáče a hřbílka, aby Dante nemusel Luaně nic závidět a byl také v plné parádě. Zanedlouho se jeho srst leskla jako zrcadlo. Tereza byla spokojená. Ještě mu důkladně pročesala hřívu i ohon. Už se chtěla pustit do kopyt, ale to k ní přistoupil Pavel a vzal jí háček na čištění kopyt z ruky. Počkej, Rouss, od koňské pedikúry jsem tady přece já, usmál se na ni a pustil se do práce. Dík, Tereza se na Pavla také usmála, ale na rozdíl od něho vděčně. I přestože byl Pavel skutečně expert přes kopyta, by ho jindy i od této práce hnala. Ráda se o Danteho starala úplně sama od A až po Zet, ale dnes se jí času moc nedostávalo. Byla skutečně ráda , že jí pomáhá. Vzala tedy vlhkou houbu a otřela Dantemu oči, nozdry, uši i prostor pod ocasem. Zálibně se zahleděla na svého hřebce, teď byl skutečně v plné parádě. Jo, málem bych zapomněl, máš už vymyšlený jména pro Luančina potomka ? Víš, žes mi to slíbila?! ozval se Pavel, sotva skončil svoji práci a poplácal Dantemu po šíji. Na klisničku mám jednoznačně Lýdii , spustila, a to už si připravovala sedlo i uzdu. Skvělý, to se mi líbí, pochválil ji. No jo ale na hřebečka se mi v hlavě na el mele pořád jenom Lenor , oznámila a pustila se do sedlání. Pavel vyprskl:Lenor najdete všude tam, kde je krásně měkoučko!
To si sice drobátko pleteš s Azuritem, ale je to stejně uhozený.
To máš pravdu, doufám, že tě napadne něco lepšího!
Taky doufám - sakra, zaklela.
Co se stalo? projevil účást.
Utrhla se mi přezka na bodbřišníku, vzdychla.
Neboj, jak budu mít volnou chvilku, tak ti to správím. Vem si jinej podbřišník.
A mohl bys mi laskavě poradit kterej?
A jo, já zapomněl, že ty je máš na Danteho ručně dělaný z roku raz dva a jiný k tomu tvýmu sedlu nepasujou. Vem si teda Pegasovo sedlo, to mu přece docela sedí.
To ne, posledně mu trošku odřelo bok.
Ale jdi, to přece vůbec nic nebylo.
Jsi nelida a já kašlu na sedlo, jedu bez něho, stáhla z Danteho hřbetu krásné černé kožené sedlo. Bylo nejen krásné, ale také už něco pamatovalo. Nebylo divu, že občas některá jeho část vypověděla službu. Rozloučit se s ním však nedokázala. Byla to poslední a vlastně jediná památka na dědu a navíc Dantymu perfektně sedělo.
Když myslíš, že si nenameleš...
No dovol, copak jsem si už někdy namlela?
Rozesmálo ho to. No jéje a kolikrát!
I Tereze přeběhl úsměv přes tvář. Máš pravdu, ale uvědom si, že běžně padám ze sedla, bez sedla jsem neslítla ani jednou. Nebo mi snad chceš připomenout pád, který moje mozková databanka nezaznamenala?
Ani ne, a jeď už, za chvíli musíš být zpátky, pobídl ji a otevřel dveře boxu. Tereza vyvedla Danteho a Pavel jí ještě otevřel i hlavní vrata stáje. Pak jí pomohl na Dantyho hřbet.
Zamávala mu, pobídla Danteho a klusem se vydali kolem velkého výběhu k nedalekému lesíku. Nadechla se. Všechno ještě nádherně vonělo prázdninami. Bohužel už je po nich. Škoda. Také důvěrně známá místa vypadala úplně stejně jako před týdnem. To ale před sebou měla několik volných dní. Musela Danteho pobídnout do trysku, aby nepodlehla té zvláštní nostalgii, která ji zničehonic přepadla. Netušila, jak bude pro ni tentokrát těžké rozloučit se s prázdninami. Nejraději by se rozjela někam hodně daleko a vykašlala se na školu a vůbec na všechno. Její smysl pro zodpovědnost byl ale přece jen silnější než ta obrovská touha po něčem, co vlastně ani nedokázala pojmenovat. Vrátila se tak, aby s odřenýma ušima stihla svoje povinnosti. To už tu byli i další zaměstnanci stáje. Kromě Pavla také Marek, Matěj a Petr. Ani jednomu z nich nebylo víc než pětadvacet. Každý byl trošku jiný, ale co měli všichni společného, pokud se opomene jejich mládí, byla obrovská láska ke koním.
Ahoj, Rouss! přivítali ji. Co tu strašíš, vždyť jsme ti přece slíbili, že se ti dneska o Danteho i Pomněnku postaráme. Divíme se, že tě teta nechala vstávat tak brzo a nestačíme žasnout, že tě sem vůbec pustila? dobírali si ji, ale okamžitě jí začali pomáhat s její prací.
Rouss vzdychla: Ta vůbec neví, že tu jsem. Kdybych to nevzala z okna po laně, tak jsem se ven vůbec nedostala. Tentokrát jejich pomoc výjimečně neodmítla. Nebýt jich, dostala by se do značné časové tísně. Jestli to praskne, chudák táta. Ten to schytá z první ruky. Doufám, že už naše drahá tetinka konečně brzo odjede. Jinak nás budou muset nejspíš zavřít do cvokárny oba-mě i tátu.
Netušila, že otci už několik minut není zrovna do smíchu.