Ten pocit, když..
Když tam někde uvnitř si myslíte, jak jste silní.. Pak přijde jedna rána za druhou.
Bolest, smutek, strach.
Všechna tato slova Vás dostávají hlouběji a hlouběji do depresí a zármutku.
Nemáte už žádnou sílu na to se opět vzchopit a normálně fungovat.
Pár dní.. Ne-li týdnů.. Se držíte vší silou na nohou, aby nikdo nepoznal, že Vám něco je.
Žádáte o pomoc, ovšem marně.
Po zkušenostech prosíte tiše, protože víte, že tak to je nejlepší.
No a pak.. To jednoho dne přestanete dělat. Přestane Vás to bavit.
A jste rozhodnutí. Jste připraveni na to, co se může stát.
Chcete to. Doslova po tom prahnete.
Večer.. Si sednete, napíšete dopis na rozloučenou a pak.. Polykáte jeden prášek za druhým.
Ze začátku to je v pohodě, ale pak.
Chcete se vybrečet.. Uděláte to. Ta slaná chuť..
Je po všem. Spolkli jste ten poslední. Zapili to posledním lokem vody.
Lehnete si do postele. Brečíte. Objímáte deku. S dopisem na rozloučenou a prázdnými platíčky od prášků.
A ráno Vás vzbudí mamka. Sice si nic nepamatujete, ale..
Hah.. 14. června 2017.. 00:05 -- uskutečněno.
