Sexy Teacher

20. ,,omluva"

,,Neměl jsem se hned přidat k Emily, znám tě už dlouho,a vím že bys za tohle nikoho neodsuzovala" začal. ,,Nevím proč jsem jí hned uvěřil, měl jsem být s tebou....Myslím že Emily je ta, která lže,, protože-.." zastavil se. ,,Proč? Stalo se něco?" hned jsem se zeptala. ,,No vlastně jo,..." natahoval věty. ,,A co?" zvýšila jsem hlas. Ráda bych šla spát. ,,No, Emily asi není tak úplně lesba...." bože nemůže říct všechno najednou, v jedné větě, jako normální člověk? Pozvedla jsem jedno obočí, jako vyzvání aby mluvil dál. Jsem unavená z mluvení, zvlášť s Alexem. ,,Políbila mě" řekl, tentokrát, narovinu. ,,Cože udělala?" postavila jsem se. ,,Hails nechoď za ní" tenhle svět je plný lží. Rychlím krokem jsem si to mířila k mé bývalé chatce, neboli chatce Emily a paní Reidrové. ,,Emily!" vtrhla jsem dovnitř. Chyba. Proč jsem kurva tak naivní a hysterická?! ,,P-pardon!" omluvila jsem se a rychle zavřela. ,,Já říkal že bys dovnitř chodit neměla" vrtěl nademnou hlavou. ,,Jo, ale neříkal si nic o tom, že si to tam rozdávaj dvě fifleny!" se znechuceným pohledem jsem odešla. Jak říkám, nic proti tomu nemám.

Právě je něco kolem jedenáctý, což znamená že je po večerce. Už dávno. Justin tady ale pořád není. Nevím co mu trvá tak dlouho se omluvit Reidrové, nebo jaký typ omluvy příjímá, ale znervózňuje mě to. Nic k němu necítím, jak bych mohla, ale dost se bojím co dělá. Přece jen mě pozval ven, a....né že si od toho něco slibuju, to vůbec, ale nechci ať je teď s někým jiným. To je snad jasné ne? 

Šla jsem se porozhlédnout po tábořišti. Nikde nikdo nebyl, a kdyby jo, asi by jsem z toho měla celkem průšvih. Normálně bych měla spát, nebo být aspoň zamčená uvnitř chatky. Dost riskuju, ale já potřebuju znát odpověď. Otevřela jsem dveře od jídelny, které většinou bývají zamklé. Ani nevím proč jsem namířila sem, ikdyž nevím kde jinde by byl, když u Emily se sexuje a slečna Reidrová nikde jinde známost nemá. Všude byla tma, tak jsem do ruky vzala mobil a zapla svítilnu. Všimla jsem si, že se svítí v kuchyni, tak jsem kousek popošla, abych viděla co se tam děje. Chyba. Zdá se mi to nebo jsem prostě hloupý člověk, který všem snadno naletí a neustále chybuje, ve všem! Asi jste už pochopili, co se děje. Nechápu jak jsem mu mohla věřit. Jelikož jsem byla zaskočena, vydechla jsem takovým divným způsobem, že by to slyšel i spící medvěd. Zvedl se a já mu pohlédla do tváře. Nemohla jsem se mu ani podívat do očí. Natahoval si kalhoty a rozběhl se zamnou, ale já už byla pryč. Cítila jsem jak mi stékají slzy po tváři. Měla jsem dost velký náskok, ale do chaty jsem si jít netroufla. Běžela jsem proto do lesa. Hluboko do lesa. Sotva jsem viděla na krok, ale chtěla jsem se od něj dostat co nejdál. Proč já debil jsem tam šla? Kdybych radši zůstala sedět v chatě, nic z toho by se nestalo. Běžela jsem dál a dál, jak nejrychleji jsem mohla. Zakopla jsem o kámen a spadla na zem. Silná rána zasáhla moje koleno, věděla jsem že dál už to nezvládnu, schovala jsem se za strom a schoulela se do klubíčka. Proč se vždycky musí všechno pokazit?