Zvrácená poezie §DOKONČENO§

Zázrak

Pořád jsem tě viděl před sebou.
V těch tvejch riflovejch kraťasech.
Ale neusmívala ses.
Pořád na to musím myslet.

A teď tu sedím,
v tý svý smrtelný kobce,
a nudím se
a čekám.

Na co vlastně?
Možná tak na odpuštění,
i když toho v tomhle světě už není.
Ne pro mě.
Ale v tom světě, co jsme si spolu vysnili, je odpuštění dost.

Možná čekám na smrt,
která by byla tak milostivá.
Aspoň ke mně.
Snad.

A možná čekám na zázrak.
Přál bych si nemít zrak
než bych na tohle koukal.
Na tuhle celu.
Bez oken a s mříží místo dveří.

Teda vlastně ne.
Tys byla můj zázrak.
Takže na zázrak čekat nemůžu.
Protože ty už nejsi.

Ty tvý riflový kraťasy ti byly sotva pod zadek.
Koupila sis je kvůli mě,
prej aby ses mi líbila.
Mě ses ale líbila i bez nich.
Bylas můj zázrak.

A teď mě v poutech odváděj někam,
kde budu moct být navždy s tebou.
V našem vlastním světě,
co sis vysnila se mnou.

Křičela jsi na mě,
že jsem blázen.
Jo, byl jsem.
Do tebe.

Taky ať zničím svůj svět,
že je divnej.
Bylas divná,
ale to jsem na tobě miloval.

A nevědělas, že ses tím sama připravila o život.

Tys byla můj svět.