~Strašidelné Příběhy~

Dějové chyby

Je to opravdu dlouhé, má to přes 2800 slov, ale doporučuji!
Čte se to snadno a rychle.
Hodně jsem ho zkrátila, ale je tam vše podstatné. Enjoy ;)

S mou první dějovou chybou jsem se setkal v den, kdy můj nejlepší kamarád vstal z mrtvých.

Byli jsme tehdy středoškoláci a samozřejmě jsme byli hloupí. Jmenoval se Jake a rádi jsme chodili do starého, opuštěného domu v lese, kde jsme prostě blbli. Byl to dvoupatrový dům se sklepem. Byl skoro hotový, ale nikdo se nenamáhal ho dodělat, a tak tam teď jen stojí a chátrá.

Takže jsme já a Jake do toho domu chodili, dělali blbosti, děsili se navzájem, nebo jsme ho prostě prozkoumávali.

Poté se jednou prkna ve druhém patře pod Jakem probořili a on se propadl. Nikdy jsem si neuvědomil, v jak strašném stavu dům musí být, protože jakmile dopadl na podlahu přízemí, ta se probořila také a on skončil až ve sklepě. Seběhl jsem dolů a podíval jsem se do díry v přízemí. Byla tam tma (jenže jsme vždy byli o krok napřed, takže jsme si s sebou brali baterky), tak jsem na Jakea posvítil. Nikdy nezapomenu na to, co jsem viděl.

Jedno z prken muselo být pod špatným úhlem, když na něj spadl. Nyní koukalo z jeho břicha jako kopí.

Byl mrtvý. Byl jsem si tím jistý. Naše vlastní blbost ho zabila. Byl jsem v šoku. Nevěděl jsem, co mám dělat.

Takže jsem prostě... zdrhnul. Vyběhnul jsem z toho domu a nechal ho tam.

Prostě jsem se chtěl stočit do klubka a zapomenout na tu hroznou scénu. Rodiče se mnou chtěli mluvit, ale já předstíral spánek, a tak mě nechali být. Později v noci jsem obdržel telefonát od Jakeových rodičů. Radši jsem ho nebral.

Další den byla škola a svůj ranní rituál jsem hodně urychlil. Nechtělo se mi jít, ale zároveň jsem nemohl zůstat doma.
Škola byla... jako každý jiný den.  Došel jsem ke své skupině kamarádů, se kterou jsem před prvním zvoněním a moje srdce se náhle zarazilo.

Byl tam Jake.
Stál tam, smál se, choval se jako on. Když mě uviděl, prvně se zakřenil, než ke mně přišel. Řekl nějaký vtip, ale já ho nevnímal. Pořád jsem na něj zíral.

"Hej, jsi v pohodě?" zeptal se mě již trochu znepokojený.

"Nejsi... Jsi ty v pohodě?" bylo vše, co jsem dokázal zabrblat.

"No, jo! Proč bych neměl být?" Trochu se zasmál, ale v zápětí mi věnoval nechápající pohled.

"Ty, ty... o ničem nevíš?" Nechtěl jsem, aby si nás někdo moc všímal, protože i tak jsem si uvědomil, že ho to muselo nějak znepokojit.

"O čem bych měl vědět?" Odpověděl, a pak zazvonil zvonek. Rozloučil se se mnou a podezíravě se na mě podíval, než se vydal do třídy. Chvíli jsem tam jen stál a zíral do prázdna celý v šoku. Proč tu byl můj kamrád? Viděl jsem ho umírat! Nebo by měl být alespoň v nemocnici! Ale byl v pořádku.

Šel jsem do třídy, ale nemohl jsem se soustředit. Pořád jsem myslel na Jakea a na to, že by teď měl být mrtvý. Stále jsem se snažil přijít na to, jak by mohl přežít, ale stejně se mi nedařilo naplnit tuto záhadnou díru. Po hodině jsem se rozhodl ten dům zkontrolovat.

Takže jsem odpoledne šel.
Když jsem do něj vstoupil, něco jsem ucítil. Bylo to divné, ale povědomé. Byl to ten samý pocit, který jsem měl, když jsem se dneska koukl na Jakea. To něco nebylo správné, bylo to zkrátka... zlé. Vykročil jsem vpřed a podíval se na zem. Samozřejmě tam byla díra, kterou se propadl! Úlevně jsem si povzdychl a naklonil jsem se nad díru. Takže jsem nebyl blázen! Vytáhl jsem svou baterku a posvítil s ní dolu do díry. Ano! Byly tam ty trosky! Jenom... žádný Jake. Dostal se odtud? Nebo se nějak kouzelně regeneroval nebo co? Posvítil jsem baterkou nahoru na díru v druhém poschodí.