Na pochodu "Nový"

1. Cestou 1/2

Za okny se mění léto na podzim. Barvi padají k zemi a nahrazuje je šedá. Každý list se třpytí po kapkách vody. Včerejší déšť naplnil kanály a živě si pamatuji své nohavice nasáklé vodou.
To bylo včera. K hrudi si tisknu blok a můj pohled cestuje po kupé ve vlaku.
Choulím se do béžového svetru s dlouhými rukávy a límcem. Nohy mi zakrývají tělové silonky a bílá sukně nad kolena. Černé tenisky ladí k malé černé kabelce přes rameno.
  Jedu domů. Tou známou cestou vlakem z mě známého nádraží.
Celý týden probíhal klidně.
Ráno škola odpoledne kavárna s kamarádkami a večer má postel v rodinném domě. Řekla bych že na šestnáctiletou středoškolačku prožívám úžasný život.
,,Jízdenky prosím" ozve se od dveří kupé průvočí.
Chvíli se rozhlíží než se podívá k oknu a zaregistruje mne.
Vytrhl mě z přemýšlení. Rychle mu podám jízdenku.
Skontroloval údaje a při odchodu zavírá dveře.
Čeká mě ještě čtyřicet pět minut ve vlaku. Otevřu si blok a vytáhnu i tušku. Vyobrazené postavy na papírech jako by na mě mávali. Všechny s úsměvem čekají na mé další tahy tuhou.
Po uběhnutí cca dvaceti minut je strana v bloku vyplněna.
Portrét mé lásky, mého Toma. Který určitě čeká na nádraží s kyticí květin.
Povzdechnu si ,,Může být snad ještě něco víc dokonalé?"
Na tváři se mi objeví letmí úsměv.
Už je to měsíc co spolu jsme. Každý pátek večeře a... ach ty květiny. Jako dokonalí pár.
Je totiž říjen a mi jsme se potkali dva dny před začátkem školy na akci našeho města. Jako dcera starosty malebného Karova jsem měla přednést pár slov do začátků malích prvňáčků.
A on tam byl. Jako dokonalý starší bratr stál vedle své sestřičky a koukal se na mě. Hypnotizoval mě pohledem.
  Hned jak jsem skončila přišel s pochvalou mého projevu. Ještě tehdy mě pozval ven na kus řeči. Jak bych mohla odmítnout!!!
A bylo to. Kouzelné že?

Vlak cukl. Přerušil tok myšlenek o... o něm.
Ale něco je špatně. Je brzo na příjezd, cesta měla trvat ještě aspoň patnáct minut. Co se mohlo stát?
Další cuknití. Vypadl mi blok a rosplácl se na špinavé zemi. Ooo to ne... portrét bude zničený.
Co se jen mohlo stát?
Blok jsem zvedla ze země a schovala ho do tašky.
Zvědavě jsem pozorovala svět za oknem. Nic zvláštního, vlak zastavil uprostřed pole.
Zvedla jsem se a oprášila sukni.
Dvěma kroky přistoupila ke dveřím a zatáhl za kliku. Zasekli se. Dveře se zasekli. Sakra! Skouším to větší silou, ale povolit nejdou.
Aaaaa...
Projede mnou vlna děsu.
Hlasitý výkřik na chodbě z přednější části vlaku.
Zavrávorám dozadu od dveří. Těkám očima po skleněné štěně oddělující kupé a chodbu.
Začali se ozívat kroky. Hlasitější a hlasitější. Je jich víc. Slyším otevírání dveří od kupé a další výkřiky.
,,A teď všichni ven!" rozkáže cizí hlas na chodbě.
Okna do chodby míjí cestující. Běží úzkou uličkou a křičí z plných plic.
Pohltí mě panika.
Bezmyšlenkovitě buším do dveří a zoufale volám... nikdo se nezastaví.
,,Pustě mě ven... Pomoc..." snažím se přilákat jejich pozornost.
Už proběhli desítky lidí. Žen i mužů. Dětí. Někdo mi přece musí pomoct!
Opřela jsem se o sklo a tlačila co to šlo. Dveře nepovolili. Jsem uvězněná.
Naposledy skouším zavolat.
,,No tak... jsem tady!"
Křik utichl. Kroky přestali. Najednou bylo až děsivé ticho.
Začala jsem se bát ještě víc.
Otřásl se mnou nepříjemný pocit únavy. Začala se mi podlamovat kolena. Klížila se mi víčka a hlava zdobená světle hnědými vlasy spadla na ramena.
Zhroutila jsem se na sedadlo.
Poslední obraz který jsem viděla byla postava přistupující ke dveřím potom bylo jen uklidňující ticho a tma.

Kdyby tohle náhodou... jen opravdu náhodou někdo četl a dostal se až sem tak:
Ti moc děkuju❤
omlouvám se za gramatiku a slibuju že se to zlepší
;D