Army love ✔

* 18.04.2017

Ráno jsem se probudila celá zpocená. Měla jsem zlý sen. Tomase někdo zabil při výcviku. Doufám, že se vrátí dřív. Jen se bojím jeho otce. Do školy jsem se vydala pěšky. Cestou jsem potkala Lenn s jejími kumpánkami v autě. Všechny až na Stelu se malovaly. Stela byla jediná, která si dokázala udělat řidičák aniž by její rodiče podplatili celou radu.

Došla jsem ke své skříňce a jako každé ráno jsem si srovnala všechny učebnice. Nejednou se mi to vyplatilo. Na dvířkách skříňky jsem měla vylepené vše co pro mě bylo důležité. Jediné co mi tady chybělo, byla Tomasova fotka. Budu si mu muset o ní říct.

Tomas:

To ranní vstávání mě nebaví. Každý den si pobrukuju jak se těším domů. Proto si všichni tady myslí, že to dělám kvůli otci. Otec je generál. Jak na bojišti, tak doma. Nejspíš to muselo moji Seri vyděsit, ale aspoň bude mít víc času se připravit. "Tomasi? Pojď sem." Nařídil mi otec. Musel jsem do jeho stanu. Moc se mi to nelíbilo, byla tam spousta lidí.

"Ano pane?" Postavil jsem se před jeho stůl do pozoru. "Ta dívka, které si psal. Kdo to je?" Jeho pohled byl tvrdý. "Kamarádka pane." Otec se mi vysmál a s ním i jeho kapitáni. "Kamarádce se nepíší takové věty. Pověz mi pravdu." Otec začínal být rozzuřený. Nejspíš si myslel, že posílám nějaké tajné informace.

"Je to kamarádka. Mám ji rád, jenže byla mlácená. Je hodně stydlivá a bojí se každého rychlejšího pohybu ruky. Řekla mi, že už nikdy nebude nikoho mít, jelikož je to s ní těžké potom co se ji stalo. Musel jsem být hodně opatrný aby přijala moje pozvání na ven."

Nechtěl jsem mu toho tolik říct, ale on by nedal pokoj. "Aha. Tak běž." Otec byl vcelku zaražený. "Chci ji poznat, ale to už si ji napsal." Ozval se než jsem stihl opustit stan. Doběhl jsem ke své četě a omluvil jsem se, že jsem byl u generála. Výcvik byl náročný. Hlavně ty překážkové dráhy.

"Další. Vojín Silk." Vykřikl kapitán. Filip se vydal na trať a ukázal, na mě že si pak musíme promluvit. "Vojín Bloom." Vyběhl jsem. Běžel jsem jakoby měla na konci trati stát Serena. Doběhl jsem druhý. Serena na konci trati byla. V počítači. Mluvili jsme spolu přes skype.

"Tomasi?" Zavelel za mnou otec. "Počkej Seri, hned jsem zpátky." Vypnul jsem zvuk a šel jsem za otcem. "Ano pane?" Nesnášel jsem stát před ním v pozoru. Přece jen, byl to můj otec. "Sbal si věci. Dnes jedeme domů. Tvůj výcvik je hotový." Jeho tvrdý pohled naznačoval, že je to právě kvůli Seri. Chtěl vědět kdo to je. Vrátil jsem se k počítači. Zapnul jsem zvuk.

T: "Seri. Jsem zpátky."
S: "Jak se tam máš? Vím, že mi nemůžeš nic říct. Nezajímá mě to. Chci jen vědět jestli dobře spíš, mají tam dobré jídlo a tak."
T: "Ano jídlo je tu vcelku dobré. Lepší než ve školní jídelně. A spánek? Toho je tu na mě málo, ale zvykám si. "

Její smích mi chyběl. Najednou jsem z druhé strany uslyšel hádku. "Seri co se tam děje?" Serena měla vyděšený pohled. "Nevím, jdu se tam podívat." Odešla od monitoru. Chvíli se nic nedělo. Ozval se výkřik. Pár sekund po něm se rozrazili dveře. "Sereno zůstaň tady ano. Vyřeším to. Dej si to na tvář ano?" Poznal jsem v tom hlase jejího bratra. Hned na to odešel z pokoje.

"Seri jsi v pořádku?" Než mi odpověděla došla ke dveřím a zamkla je. Poté přešla k laptopu. "Ano jsem. Jen...vrátil se můj opilý otec." On ji uhodil. Já mu ještě zmaluju ksicht. "Praštil tě?" Jen přikývla a odendal si led z obličeje. "Promiň Tome, ale nemůžeme být spolu. Tohle je na mě hodně. S mýma reakcema a hlavně vzpomínkama, to nepůjde. Jsem prostě už moc rozbitá. Sbohem" po tvářích ji tekly slzy. V očích měla bolest. "Seri počkej!" Bylo pozdě. Vypnula hovor.

Juhůů další kapča 😄 jak to dopadne? Nějaký nápad? 😎