V tom chladném vzduchu
hvězdy září
nechci víc
než úsměv
na tváři
trochu pochopení
touha po souznění
ztracená
hloubka bez konce
bez lítosti cizí
obejdu se hravě
nesrovnám se
ve své hlavě
moc let uteklo
v režimu tom
kde peklo
bylo by svobodou
už nechci dál
ztrácet to hezké
co mam v ní a její rodině
štěstí nikdy nebylo
doménou mých dní
teď někde uvnitř
potichu hoří
plamínek krásný
těžké být šťastný
ale snaha je
každý den
-přece žiju-.
Úsměv už nehledám
na dně láhve
sídlí v očích
jen díky ní
jen pro ni
právě
není to lehký přiznávám
občas (situaci)nezvládám
Hluboko ve vnitř vztek a chlad
bolest nejde překonat
proto skládám pro sebe
pro ten pocit že žiju
že jim můžu ukázat
co si nesu dál
že chci napravit ty křivdy?
A kdo se diví?!
Tíží mě noční můry
že jich není málo
s lety přibývají
místo aby odešly
klidný spánek bych si přála
každou zlou noc
budí mě pohlazením
zahání mé sny svou mocí
neumím žít bez její blízkosti
stavy úzkosti
strach z lidí
tři jsou dav
proč se mi diví
vyhýbám se společnosti
nechci je pouštět k sobě blíž
když nevím kdo mi může ublížit.
Buduju si v sobě ty zdi
a večer je rozkládám
zbavuju se bolesti
ráno ji postrádám
posouvá mě dál
dává mi sílu
jít za těmi cíli
které chci dosáhnout
touha po souznění
ta bolest
se nikdy nezmění
Vážně?
Moje osobnost
za zavřenými dveřmi
chci křičet
občas
mlátit pěstmi
když se probouzím je mi líp
ten pocit blízkosti
-chci mít-
trochu té radosti
přece nechci moc?
ČTEŠ
Podzimní splíny
PoetryStory jednoho života, aby se jeden blázen dokázal přenést přes kapitoly, které psal někdo jiný
