Levels

1.

Poklepávám prsty na tmavě dřevěném stolu a netrpělivě si koušu ret. Už tu sedím dobrých 10 minut a pořád nikdo nepřichází. Celá tahle místnost, kancelář, na mě působí docela zvláštně a děsivě. Zdi jsou černé, rámy od obrazů jsou černé, židle, na které sedím je černá, záclony jsou černé, zkrátka všechno. Jediné co není černé je ten stůl a rám okna. Vstanu a dojdu k němu. Už se stmívá a tak už moc lidí venku není. Vlastně nikdo. Většina lidí se bojí tmy. Nahání jim strach. Mě ne, mě nikdy tma nevadila, vlastně ji mám nějakým způsobem ráda.

Pořád koukám z toho okna a přemýšlím. Přemýšlím nad tím, proč jsem tady, co jsem udělala a co se mnou bude. Když k nám domů najednou přiběhli ti těžkooděnci, rozrazily dveře, vzali mě a odtáhli, nevěděla jsem co si myslet. Byla jsem vyděšená až na smrt. Vůbec jsem nevěděla co dělat, a tak jsem běžela do koupelny a zamkla se v ní. To ty blázny ale zřejmě nezastavilo. Rozrazili dveře a i přes můj odpor, mlácení jich, kopání do citlivých partií, mě odnesli do menší dodávky, svázali, zavázali oči a zacpali pusu. Omdlela jsem. Prostě jsem byla kurva vyděšená a nevěděla co dělat. Hlavně jsem nevěděla, co je s tátou... Jestli mu něco udělali? Kde je? Co se stalo? Žije? Co ti chlapi chtějí po mě? Po 16ti leté holce?

Z mých pochmurných myšlenek mě probudí odemykání dveří a nasledné jejich otevření. Do místnosti vejde muž. Doprovází ho klapot jeho těžkých bot. Nejde mu vidět do tváře, protože má nasazenou černou kapuci. Kouká někam do papírů a mě nevěnuje ani pohled. Co si o sobě sakra myslí? "Sednout!" vykřikne. Jak sakra může vědět kde jsem, když se na mě ani nepodíval? To je jasnovidec nebo médium nebo jak se tomu sakra říká? No, ať je to kdo je to, jestli si myslí, že se ho budu bát, nebo dokonce ho poslouchat tak šeredně mýlí. Sice nemám daleko k tomu se tady na místě zhroutit, ale to on vědět nemusí. Tak jo, ukaž mu co je v tobě holka. "A  ty jsi jako kdo, že si myslíš, že mi můžeš poroučet?" zeptám se a musím se v duchu pochválit, že se mi netřepal hlas. Ten vyšinutý magor s kapucí, jak jsem si ho pojmenovala se na mě jen podívá a ukáže na židli. A co jako? Mám snad skákat jak ty pískáš nebo co? Musím se odtud dostat.

Hned mě napadne možnost útěku, protože si vzpomenu, že nezamykal dveře. Ale něco mi říká, že chci vědět co tu dělám. No, toto nutkání jako největší debil vytlačím ze svojí hlavy a dám se na útěk. Rychle přeběhnu celou místnost a rozrazím dveře. Chci utíkat dál, ale z ničeho nic do něčeho narazím a už bych skončila na zemi, kdyby mě dvě ruce nezachytily a zabránily mi tak v pádu. Podívám se tomu kreténovi, který mi zabránil v mém naprosto dokonalém plánu na útěk, do obličeje. No ty vole, jsem v nebi? Mladý kluk, odhaduju mu kolem 20, anděl. Pronikavé zelené oči, které mě propalují. Dokonalé rysy ve tváři. Krásné tmavě hnědě delší vlasy. Wow, tady se někdo rodičům povedl.

Až si uvědomím před čím mi vlastně zabránil, začnu se zmítat. "Okamžitě mě pusť!" zařvu na něho a snažím se vyprostit z jeho sevření. "Nebo co?" uchechtne se a ještě víc zpevní stisk na mých pažích, za které mě celou dobu drží, což způsobí že syknu. Fajn, možná je velice pohledný, ale je to pěkný kokot. A má fakt pevný stisk. I přes to, že to bolí jak něco tak nasadím svůj nejlíp nasraný obličej co umím a podívám se mu do těch jeho proklatě krásných očí. Jsou tak krásné, hezčí jsem v životě neviděla, zajímalo by mě, jestli má přítelkyni? Kurva, na co  to myslíš. Vzpamatuj se. Přece mu na to něco musíš odpovědět. Už, už mu chci na to něco peprného odpovědet, ale hlas z pracovny mě vyruší.

"Doveď ji zpátky sem!" zakřičí muž sedící v kanceláři. Kluk, stále zachovávající vážnou tvář mě jedním pohybem strčí zpátky do místnosti a zamkne. "Sedni si." řekne pan Vyšinutá Kapuce  naprosto klidným a chladným hlasem, který nahání ještě větší hrůzu než když křičí. "Nikam si nesednu, dokud mi neřekneš co tu sakra dělám!" zařvu na něj. Nebudu se obtěžovat s tykáním. Proč taky. Chci nějaké odpovědi, a ty taky dostanu. Že to nebyl zrovna nejlepší nápad si otvírat hubu zjistím, když si sundá kapuci a začne mě propalovat pohledem. Wow, kámo, myslíš si, že mě zastrašíš? Nahodím ten nejlepší poker face co umím a neuhýbám pohledem. Až teď si všimnu, že vypadá hodně mladě a taky celkem dost nasraně. Má úplně bílé vlasy a tmavé oči. Tohle všechno mu dodává na tom, že jeho výraz je kurva zastrašující. "Jestli si teď hned nesedneš na tu zasranou židli, tak vytáhnu tu devítku, co mám tady pod stolem a ukončím tvůj ubohý život. Tak bude to?" říká pomalu a klade důraz na každé slovo. I přes to, že se mi neustále a vražedně kouká do očí, vím, že blafuje. Ale i přes to přejdu k židli a sednu si. "Žádnou pistol tam nemáš, tak moc nekecej." řeknu ještě. Asi si zahrávám s ohněm, ale upřímně? Baví mě to.

Jen se ušklíbne a z pod stolu opravdu vytáhne zbraň. "Už budeš držet hubu ať můžu začít?" zeptá se a úplně můžu slyšet výsměch v jeho hlasu. To že má drsný a chraplavý hlas tomu moc nepomáhá. Jen po něm střelím nasraný pohled a víc se uvelebím na židli. "Takže asi tě zajímá proč tu jsi," řekne a chce pokračovat dál, ale to bych nebyla já, abych mu neskočila do řeči. "Ano moc ráda bych chtěla vědět, co dělám v nějaké posrané kanceláři s nějakým děsivým chlápkem, který tady na mě vytahuje pistol! Proč mě nějací fanatici odtáhli z domu a přivezli sem! Co tu sakra vůbec dělám? Chci domů! Hned teď!" zaječím a čekám na jeho reakci. Ale žádná se nedostaví. Jen si povzdechne a pokračuje. "Jsi tu, protože jsi drzá, nezvladatelná, neuznáváš autority a nikdo si s tebou neví rady." dořekne a já na něj jen zírám. Měla bych to čekat. Ano, nikoho neposlouchám, dělám si co chci, ale to většina teenagerů. A tátovi jsem tak nějak vždycky vysvětlila mé chování a ostatní jsou mi upřímně úplně u prdele. A kurva. Táta. "Co je s mým tátou? Co jsi s ním udělal?" zatlačím slzy, které se mi derou na povrch. Povede se mi to dřív než si toho ten ujetý týpek všimne. Nechci ukázat svoji slabost. "Tvému otci bylo všechno vysvětleno. Sice to nebyla pravda. Nic z toho, co jsme mu řekli nebyla pravda, ale bylo to to, co potřeboval slyšet, aby se o tebe nebál a nám tím pádem, dal pokoj." řekne a sleduje moji reakci. Bože, kde to jsem? Co řekli tátovi? Co  se mnou bude. Vždyť nic z tohohle nedává smysl.Chci odpovědi. "Co jste mu řekl a co je ta pravda? Sakra řekněte mi co tu proklatě dělám!" už vážně ztrácím nervy a sílu. Chci vědět všechno. Muž se nadechne a spustí. "Jednoduše jsme mu řekli, že tvoje bývalá škola rozhodla, že se musíš umístit do ústavu pro nezvladatelné dospívající a děti. Uvěřil tomu." Ne. Tomu nevěřím, táta by ničemu takovému nevěřil. Nikdy. Nebo že by ano? "Víte, je hezké, že toho tolik o mě víte a že jste nakecal mému otci úplně něco jiného, ale já bych se už moc ráda dozvěděla co tady dělám a kde to vůbec jsem!?" zeptám se a napjatě čekám na jeho odpověď. Udělají ze mě nějakou pokusnou krysu? Nebo snad budou prodávat moje orgány na černém trhu? Pošlou mě někam do Ruska prodávat mafiánům drogy? To by asi neudělali z mým charakterem. Ale co když jo?  Ne, já do Ruska nepojedu, vždyť je tam příšerná zima a ke všemu neumím Rusky. Jak se tam mám sakra s něma dorozumívat? Ne to nejde. Nic z toho. Ve vteřině by bylo po mně.

Můj proud myšlenek zastaví jeho hlas.  Až teď jsem si vlastně vzpomněla, že nevím jak se jmenuje. Zajímalo by mě, jestli má přítelkyni. Určitě ne, takový mrčoun. Není úplně ošklivý, ale s jeho dosavadním charakterem co mi ukázal? Pff...pochybuju. Zcela.

"Ainsley Forester," jak sakra zná moje jméno? " jsi tady, protože lidi jako ty, nezvladatelní, horkomyslní, tvrdohlaví, drzí a v tvém případě, nehorázně otravní," po tomto oslovení po něm hodím nasraný pohled. A on... Se uchechtl. Ten ďábel se usmál. To je mi ale překvapení." jsou vždy pro komunitu jenom zátěží," řekne, stoupne si a přejde k oknu. Už mu na to chci něco říct, protože mě nikdo nebude nazývat zátěží, to opravdu ne, ale předběhne mě."Proto vláda pod pokličkou všech a všeho vytvořila školu. Školu, která děti a mládež jako ty využívá k odstranění odporu," chvilku se odmlčí a potom hned pokračuje. "Na této škole nenajdeš obyčejné předměty, které se běžne vyučují. Samozřejmě, vyjímkou je matika a zeměpis. Zbytek předmětů je poněkud specificky zaměřen" vydechne a posadí se zpět na svou židli. Koukám na něj, jakoby spadl z višně. Absolutně netuším o čem mluví. Co tím sakra myslí? K odstranění
odporu? Co to vůbec znamená? "Co tím myslíš? Jaký odpor? Jaká škola? Co?" už se v těch otázkách ztrácím. Jenom se na mě podívá tím jeho chladným pohledem a já pochybuju, jestli vůbec se dokáže dívat jinak než takhle. Z mého přemýšlení mě vytrhne pohyb. Přejde přímo přede mě a zastaví se . Stoupnu si abych mu koukala do očí a nastražím uši, abych slyšela všechno, protože tento nevypadá zrovna, jako že by to dvakrát opakoval.

"Naučíš se tady základnímu výcviku vojáků. Budeš tady dřít od rána do večera. Na téhle škole nejsou ročníky, jak si zvyklá. Tady jsou levely. Začínáš na jedničce a postupně se propracováváš až do šestky, kde si tě vyberou ti, kteří tě budou chtít. A nikdo se tě na nic ptám nebude." zakončí svůj monolog a já na něj jen koukám jako na zjevení. Dělá si prdel? Kam jsem se to kurva dostala?