Levels

2.

No to je skvělý. Přímo úžasný. Takže jsem na nějaký pošahaný škole, která ze mě má udělat, co přesně? Nájemného vraha? Osobního bodyguarda? Jóó, tak to asi né. Vždyť stěží udělám dva kliky, na tož někoho přeprat? V žádném případě, nejsem přece nějaký zvrácený sebevražedný fanatik. Ne!

Celou dobu propaluju pohledem jednoho z těch pošahanců co mě právě vedou dlouhou neosvětlenou chodbou někam, kdo ví kam.

Potom co mi pan Děsivý dal můj rozvrh hodin, párkrát mě urazil a dal mi klíč od pokoje s číslem 83, mě ten týpek, co mi před tím zabránil v mém naprosto báječném útoku, právě vedl někam na popraviště.
Vůbec se mi to nelíbí, ale vůbec.

Potom, co jsme vyšli z té kanceláře, jsme šli dlouhou chodbou až úplně ven nejspíš hlavními dveřmi. Ale jelikož byla tma, tak jsem nic neviděla a proto jsem prozatím útěk vypustila. Což mi připomíná, že mám hlad. Fakt moc strašný hlad, protože jsem od té doby, co mě 'unesli' což je nějakých 5 hodin, nejedla. A jako na zavolanou mi zakručí v břiše. Kluk, který celou dobu kráčí vedle mě, se jen ušklíbne a pokračuje v chůzi. Debil...

Je opravdu veliká tma a já si nevidím pod nohy. Což zapříčiní můj pád. Hezky se tam natáhnu tak, že dopadnu na kolena a nárazu se snažím zabránit rukama. To se mi bohužel nepovede a já se tak pořádně silně bouchnu do hlavy. Kurva. Auuuu. To bolí. Ale je moc práce se zvedat. Jsem vážně unavená a hladová. Jak špatný nápad by byl si tady na té zemi ustlat a spát tu? Podle mě je to briliantní nápad. Ty jo Ainsley, tobě to fakt pálí, ty si ale hlavička...

Počkat, co to sakra je? Co mě to šťouchá do boku?

"Co to sakra děláš? Přestaň!" zakřičím. Teda snažím se křičet, ale spíš to zní, jako kdybych se dusila. "Přesvědčuju se, jestli žiješ. Bohužel jo, takže zvedni ten svůj línej zadek a vstávej nemáme čas," řekne můj věznitel a jindy bych mu něco řekla ohledně mého zadku, ale jsem moc unavená. Převalím se na záda a zjistím, že nade mnou klečí a dívá se na mě.

No ty kráso. Ještě jsem si ho neměla pořádně šanci prohlédnout, ale teď když ho konečně vidím. Wau. Ten kluk je... No prostě wau. I přes tu tmu vidím jeho zářivě zelené oči, které na mě upírají nechápavý pohled. Jeho tvář vypadá tak andělsky. Má nádherně řezané lícní kosti. A ty vlasy. Ty vlasy by stály za hřích. Tak velkou potřebu teď mám projet rukou je, tmavě hnědé, rozcuchané a nadýchané jako cukrová vata. On je tak...

Kurva.
Ainsley.
No táák. Holka on tě unese a ty přemýšlíš nad tímhle. Možná by vážně bylo lepší, kdyby ti jednu vrazil, třeba by ses probrala. Zas tak hezký není... Dobře, to byla ta největší lež mého života. On je dokonalý. Je jako obrázek. Je jako, kdyby se na vás vaše nejoblíbenější jídlo usmívalo. Ach jo. Fakt mám hlad.

"Máš záchvat nebo co?" až jeho hlas mě vytrhne z mých naprosto nepodstatných myšlenek. Až teď mě došlo, jak jsem se asi musela celou dobu tvářit. Rychle zařvu pusu načež se on jen uchechtne a začne se zvedat ze špinavé země, na které pořád ležím a nehodlám se hnout. Nope to opravdu nehrozí, nikam nejdu...

"Mám hlad, bolí mě nohy a hlava a tahle zem je to nejmilejší, co jsem za posledních 7 hodin viděla, takže se nezvedám" řeknu neústupně a vypláznu na něho jazyk. Čekala jsem jakoukoliv reakci, ale jen tuhle ne. Ušklíbl se na mě, naklonil se nade mě jakoby mě chtěl políbit. Zatraceně. Ta vůně. Tak nejenže tak kurevsky dobře vypadá, ale on i kurevsky dobře voní a to nechci ani vidět kolik svalů se skrývá pod tím tričkem. Byla jsem omámena jeho přítomností a ten zmetek to věděl. Z ničeho nic mě vzal pod nohama a než jsem se nadála, hodil si mě přes rameno jako pytel brambor, a jako bych nevážila vůbec nic.

"Co to k čertu provádíš!? Hned mě pusť na zem! Dělej!" začala jsem na něho ječet, ale nevypadalo, že ho to zajímá. Zkoušela jsem ho kopat, bouchat rukama do jeho zad, dokonce jdem ho i kousla, ale nic. S ním to prostě ani nehlo. Asi po 5 minutách boje jsem to vzdala a kapitulovala. Byla jsem nehorázně vyčerpaná a měla jsem vážně velký hlad. Prosím, chci jídlo.

Asi po dalších 10 minutách, kdy jsem malém usla, jsme dorazili, předpokládám, na místo určení. Konečně mě zdělal dolů z jeho ramene. Chtěla jsem mu na to něco říct, ale byla jsem příliš vyčerpaná. Je jsem ho probodla pohledem. Ho to ale evidentně vůbec nezajímalo.

"Tady je tvůj pokoj. Máš tam už všechny věci, které potřebuješ. Taky tam najdeš plánek školy. První hodina začíná o půl 8. Přijď v čas," řekl, otočil se a spolu se svýma společníkama zmizel. No super. A co jako teď mám dělat. Normálně bych asi začala zdrhat, a že vážně jsem to chtěla udělat, ale to je moc pohybu navíc a já to dneska už vážně nezvládnu.
Otevřu černé dveře, které údajně mají být od mého nového pokoje, jupí. Nahlédnu dovnitř a jsem celkem překvapená. Je to prostorný pokoj s obyčejnými zdmi a jedna je potáhlá tapetou, která je maskáčovaná. Vejdu dovnitř a asi mě trefí šlak, když na mě někdo začne mluvit.

"Ahoj, ty musíš být moje nová spolubydlící. Jsem Hayley. A ty?" vychrlí na mě někdo. Zřejmě si mého počátečního šoku nevšimla, a tak ho potichu rozdýchávám. Přede mnou stojí stejně vysoká holka s rovnými bílými vlasy a tmavě hnědými oči. Je vážně pěkná. Sakra ta holka je kus. Kdybych byla kluk tak jdu do ní. Až teď jsem si vzpomněla, že se mě na něco ptala. Asi bych mohla odpovědět.

"Ehm...Ahoj. Já jsem Ainsley," řekla jsem a čekala co se bude dít. "Vím, že si pravděpodobně hodně zmatená a asi máš velký hlad a-" "Ano, mám opravdu velký hlad a byla bych ti na dosmrti zavázána, kdybys mi něco k tomu jídlu dala," skočím ji do řeči a nevinně se na ni usměju. Hayley se začne nahlas smát a po chvilce já s ní. "Holka, s tebou bude ještě sranda. Pojď, něco tu snad k jídlu mám," řekne a já ji jako poslušný pejsek následuju. Ta holka se zdá být v pohodě. Třeba to tu, koneckonců, nemusí být tak špatné... Teda až na to, že mě unesli a já jsem tu nedobrovolně, ale snažme se na to dívat z té lepší stránky.