Levels

4.

Hned potom, co jsme vyšli z jídelny každý z nás zamířil do tříd. Myslela jsem, že když jsem v prvním levelu, tak budu ve třídě s dalšími nováčky, ale tak to tady zřejmě nechodí. Hayley mi to vysvětlila. Nováčci jsou většinou s druhým levelem ve stejných skupinách a třídách, ale dělají odlišné věci, protože nováčků je málo a mít pro ně vlastní skupinu by bylo zbytečné. No, vidím, že to tady mají pěkně zaběhnuté.

"Co máš jako první hodinu, Ainsley?" zeptal se mě Henry. Vytáhla jsem z kapsy svůj rozvrh a snažila se vyčíst, která hodina je ta správná.
"Vypadá to, že mám... sebeobranu" přečetla jsem, co bylo na mém rozvrhu.
"Výborně, takže jsi semnou ve skupině" pousmál se Henry a mrkl na mě. Úsměv jsem mu opětovala. Vypadá, jako fajn kluk, narozdíl od všech ostatních. Následovala jsem Henryho do třídy, protože jsem sama absolutně nevěděla, kde jsem. Ani jsem si nevšimla, že nás cestou Hayley opustila, asi má jinou hodinu.

Henry otevřel dveře a vešli jsme do obrovské tělocvičny. Všude na zemi byly žíněnky, po stranách byly boxovací pytle a několik boxovacích ringů. Byla to obrovská místnost. Každý kdo přišel, si stoupl do řady. Postavila jsem se vedle Henryho a snažila se zaujmout stejný postoj, který měl on. To znamenalo vypnutý hrudník, ruce u těla a bradu vzhůru. Sotva co jsme se uspořádali, vešel dovnitř nějaký chlápek. Byl to ten samý, jako na snídani. Všimla jsem si, že všichni najednou ztuhli a pomalu ani nedýchali.

"Nebudeme ztrácet čas nějakým vykecáváním a rovnou se do toho pustíme. Takže všichni do dvojic a zkoušíme uhybné manévry, teď!" jakmile to dořekl všichni se začli párovat a dělat přesně to, co jim nařídil.
"Hej, ty nová, pojď sem!" zařval na mě ten týpek. Já jsem jenom protočila očima, ale tak, aby to neviděl a namířila jsem si to k němu.
"Jméno?" řekl jednoduše a mně asi nezbývalo nic jiného než odpovědět.
"Forester, Ainsley Forester" řekla jsem naprosto klidně a pousmála se na něho. On si mě změřil pohledem a jakoby chvíli nad něčím přemýšlel, ale pak ho to zřejmě opustilo, takže jenom zatřepal hlavou.
"Holčičko, někdo jako ty, nemá v opravdového světě šanci, takže je na mě, z tebe udělat někoho použitelného" řekl naprosto bezemočně, jako kdyby to měl nacvičené předem. To bych ale nebyla já, kdybych mu na to něco neřekla. Nikdo si ke mně tohle dovolovat nebude.
"Pane, já opravdu nevím, kdo si myslíte, že jste, ale vy mi tady nebudete říkat jestli jsem nebo nejsem použitelná. Já tady ani být nechci, takže nevím, čeho si myslíte, že těmito řečmi dosáhnete, ale..." nechala jsem větu nedokončenou, aby si k tomu domyslel svoje. Asi jsem měla držet hubu, jsem si řekla v tu chvíli, kdy mě ten týpek nějakým, mně neznámým způsobem, dostal na zem a obešel mě dokola.
"Vidím, že drzost ti nechybí, ale bojovně zručná zřejmě moc nejsi" rýpl si do mě a ušklíbl se. Tak jo, ty zmrde jeden, řekl sis o to...

Au. Kurva. To bolí. Tohle asi nebyl úplně jeden z mých nejlepších nápadů. Ten chlap, ze kterého se později vyklubal trenér, pan Louis Specter, mě dvě hodiny mučil. Učil mě základům sebeobrany, ale pochybuju, že tímhle způsobem učil i ostatní. Každopádně mě teď bolí celý člověk a nejradši bych šla spát, ale to pro moje neštěstí nemůžu. Mám ještě další tři hodiny než půjdu na oběd a pak musím ještě do kanceláře za ředitelem, nebo-li panem Vyšinutá Kapuce. Nádherný to den mě čeká.

Po obědě, kde jsem si stěžovala Henrymu a Hayley, co všechno mě bolí, mě nasměrovali do kanceláře, kde jsem se měla dostavit. Jakmile jsem uviděla dveře s nápisem "ředitelna", dvakrát jsem zaklepala a vstoupila. Čekala jsem, že se vevnitř bude nacházet pouze ředitel, ale to jsem se mýlila. V místnosti byly sice jenom dvě židle a jedna z nich byla obsazená, ale z každé strany ředitele, stála jedna osoba. Po jeho levici byl můj "oblíbený" trenér a po jeho pravici se na mě vražedným pohledem díval Chris. Počkat. Chris? Co ten tu dělá?

"Ainsley, posaď se" řekl ředitel a ukázal na židli, která byla postavená před jeho stolem. Jelikož celé moje tělo umíralo, ráda jsem poslechla a usadila se na místo.

"Proč tu jsem" zeptala jsem se hned jak jsem se usadila na židli. Trenér se pouze uchechtl a zamumlal si něco pro sebe, ale tomu jsem nerozuměla. Ředitel se zhluboka nadechl a spustil.
"Tady pan Specter, po dnešní dvouhodinovce sebeobrany s tebou, usoudil, že máš potenciál. I když ho nikdo z nás nevidí" podíval se na mě a ušklíbl se, kretén. "holčičí agent, dobrý holčičí agent tu dlouho nebyl, proto všem dívkám, které zde přivedeme, věnujeme speciální pozornost, jestli nejsou něčím výjimečné a ty, Ainsley, ty jsi výjimečná, více než v jednom směru. Máš na to předpoklady a dokážeš toho víc, než si jen dokážeš představit" dokončil svou promluvu a utišil se. A já? Já jsem tam jen seděla s hubou dokořán a nevěděla jsem, co říct. Výjimečná? Předpoklady? Vždyť můj táta pracuje na zelném trhu. Od toho asi těžko budu mít předpoklady. A máma? Maminka mi umřela, když mi byl jeden rok, ale od táty vím, že to bylo právnička, takže po ní mám svojí výřečnost.

"No a abych se dostal k pointě tohohle proslovu," vytrhl mě z mých myšlenek, " bude tě každé odpoledne od 5 do půl 7, vlastně do času večeře, osobně trénovat tady Chris. Je to jeden z nejle-...
Pořád něco říkal, ale já jsem ho přestala vnímat. Cože? Tenhle naprosto dokonalý a překrásný debil, mě má každý den mučit?! No to teda ne, to nepůjde. Už jsem chtěla něco říct, vynadat mu do debilů a idiotů, ale on mě přerušil.
"Nic na to neodpovídej, Chris už s ním souhlasil, takže počínajem dneška, každý den ,včetně víkendů budete spolu trénovat. To bude všechno Ainsley, můžeš jít" dořekl a začal se o něčem bavit s trenérem. Chris okamžitě rychlým krokem vyšel z místnosti. Po tom, co jsem se vzpamatovala, jsem vyskočila a svižným krokem opustila ředitelnu. Když jsem vyšla na chodbu uviděla jsem tam stát Chrise opřeného o zeď. Došla jsem k němu blíž a odkašlala si. On jen školník hlavu a povytáhl obočí.

"Když už mě aspoň každý den budeš mučit, tak by ses mi aspoň mohl představit, ne?" vpálila jsem mu do obličeje a čekala na jeho reakci. On jen však protočila očima a odstrčila se od zdi, tím pádem byl hodně blízko u mě.

"Moje jméno, tě nemusí zajímat. Co by tě ale naopak zajímat mělo je, že jestli se na náš trénink zpozdíš, budeš si to dělat akorát sama sobě horší" řekl naprosto bezemočně a rozešel se pryč.

Takjo. Tohle bude ještě sranda, pomyslela jsem si.