Levels

5.

Nechápu to.
Nechápu absolutně nic, co se za posledních 10 minut událo. Nechápu, proč já bych měla být něčím výjimečná. Nejsem výjimečná, Jsem obyčejná holka z malého města. Nemám žádné předpoklady k čemukoliv. Sporty mi nikdy nešly, v tělocviku jsem byla vždycky tak nějak průměrná a nechtějte, abych začla se šplhem na tyči. To ponížení mi ve čtvrté třídě stacilo. Nechápu to proste. Nechápu co se děje, já proste-
Mám tolik myšlenek v hlavě, že už mě to přemáhá, musím si na chvíli odpočinout. Vpluju do mého pokoje a lehnu si na postel.
"Tak co ti řekl ředitel?" zeptala se Hayley. Jak jsem to nečekala a neviděla jsem ji tam, tak jsem se lekla a spadla z postele. Au.
"Ty seš jako duch, to je hrozné, si všude proste" řeknu se smíchem v hlase. Hayley se taky začne smát. "Tak co ti řekl? Delej, mluv!" nedočkavě se mě vyptává. Uchechtnu se nad jejím nadšením. Aspoň někdo je nadšený, když už né já. Nadechnu se a začnu ji všechno od začátku vyprávět.

Hayley jenom sedí na posteli s otevřenou pusou. "Děláš. Si. Ze. Mě. Prdel?" začnu se smát jejímu výrazu, co je na tom tak divného? "Chápu, že je to překvapující vzhledem k mému talentu, ale-" chtela jsem dorict větu, ale ona mi skočí do řeči. "Ne, ty to nechápeš. Tohle se tady stalo jenom dvakrát v historii celé školy, že si vybrali dívku na speciální trénink, skoro vždycky tohle dělají s kluky. Tohle je velký, holka, hodně velký" řekne a kouká na mě. Nevím, co si o tom mám myslet. Co to kurva je? "A ještě ke všemu tě bude trénovat Chris, o můj bože, holka ty máš takovou smůlu a štěstí zároveň, to seš jiná haluzářka" řekne a začne se mi smát. "Nevidim, v čem tady mám štěstí, vždyť on mě zabije" zmrznu v tu chvíli. Jo. On mě zabije. Já se s tama nedostanu celá, Do háje. "No, jestli dojdeš pozdě, tak určitě se mi nevratis celá" řekne a koukne na hodiny. Za 7 minut půl. A sakra. A tělocvična je na druhé straně budovy. Rychle vyskočím a začnu se převlékat. Co nejrychleji si na sebe natahnu černé volné tričko a maskáčové trochu uplejší kalhoty a černé tenisky a vyřítím se z pokoje. Ještě než zavřu dveře slyším Hayley smích. Ta potvora jedna, řeknu si pro sebe a rozběhne se po chodbě. Ten všem bohům na nebesích děkuju za svůj orientační smysl, protože si naprosto přesně pamatuju cestu do tělocvičny. Celá upocená otevírám velké kovové dveře a vpálím dovnitř. Tam uvidím stát mužskou postavu, která pozoruje hodiny na stěně.
"Máš sedm sekund zpoždění" řekne a otočí. Na jeho tváři je drsný výraz, díky kterému usuzuji, že su mrtvá. "Vždyť je to jenom par sekund, to se nic nestalo, nevím, co vyvádíš" řeknu, vždyť je to proklatých 7 sekund, to se nic nestane. "Za sedm sekund tě může střelit deset nábojů, za sedm sekund tě někdo může uškrtit, za sedm sekund ti někdo třikrát může podříznout hrdlo. Furt si myslíš, že je to jenom pár sekund?!" celou dobu mluví klidným a vyrovnaným hlasem. Je to děsivé. Proc musí být takový pesimista. "To všichni tady máte takové sebevražedné myšlenkové pochody? Nebo to si takový sadista jenom ty?" rýpnu si do něj a zaujmu sebejistý postoj. To znamená, že si překřížím ruce na hrudi a zvednu bradu. Tak je to správné holka, ukaž mu.
"Ty to vážně nechápeš" uchechtne se a přejde po žíněnce blíž ke mně. " Tady ti jde o život, tohle není hra, seš špatná, umřeš, seš dobrá, máš šanci přežít. Já z tebe musím udělat nejlepší, i když nevím jak to udělám, protože to snad ani nejde, ale musím proste." uchechtne se a otočí se ke mně zády. "A co když jsem nejlepší?" zeptám se. On se otočí a nechápavě zdvihne jedno obočí. "Špatní zemřou, dobří mají šanci a ti nejlepší?" položím mu otázku a čekám na odpověď. On se na mě jenom dívá a přemýšlí nás něčím. Doslova můžu videt, jak mu ty kolečka šrotují v hlavě. On jenom přijde ke mně blíž a řekne, "dvacet koleček, teď." Já se na něho jenom zaraženě podívám, ale on jenom kývne hlavou. To mi jako nehodlá odpovědět na otázku nebo co jako?! Už se nadechuju, že mi něco povím, něco, co si za rámeček nedá. Už otvírám pusu, ale než stihnu cokoliv říct, ocitnu se na zemi. Ten zmrd mě složil! Jak si to jako představuje?! "Vidíš, ani sedm sekund mi to nezabralo a uchechtne se."
No, tak tohle bude ještě sranda, pomyslím si.
...

"Já... už... nemůžu..." snažím se popadnout dech. Opřu se rukama o kolena a zhluboka dýchám. Tenhle kluk je ďábel. Musela jsem dělat všemožné cviky. Sedy lehy, angličáky, furt běhat, zvedat pneumatiku a další pičoviny. Nenávidím ho. Tak strašně toho zatraceně kurva hot kluka nenávidím. "Pro dnešek je to všechno, uvidíme se zítra" řekne a začne si balit věci. Já se svalím na žíněnku a nemám sebemenší sílu vstát. Co se stane, když tady přespím? To nikomu vadit nebude ne? Je tu teplo a ta žíněnka je teď tak pohodlná, že to tady asi fakt zakempím. "Nehodláš tady zůstat, že ne" řekne Chris a já cítím jak se vedle mě žíněnka prohne pod jeho váhou. Otevřu oči a uvidím ho nad sebou stát, jako anděla. No, spíš jako nějakého anděla smrti, protože ten kluk mi asi brzo přivodí infarkt nebo něco. Jenom něco nesmyslného zahuhlám a otočím se na bok. Už jsem myslela, že odešel, ale to jsem si myslela špatně. Z ničeho nic mě dvě velké silně ruce zvedly a přehodily si mě přes rameno. "Co to děláš k sakru?! Hned mě pusť!" začnu na něho řvát a snažím se vysmýknout. On mě však chytne jenom pevněji a vyjde z tělocvičny. Já se po chvíli smýkání a všeho možného vzdát a rezignovaně mu prostě vysím přes rameno. Divím se, že ho nebolí záda, přece jenom mě nese do schodů, ale on se ani nezadychal. Co to je za robota?
Z ničeho nic se zastaví a položí mě zpátky na nohy. Podívám se mu do tváře. On se jenom spokojeně usmíval, ten hajzl!
"To si jako myslíš, že si mě jenom tak můžeš přehodit přes rameno jako pytel brambor a odnést mě, kam chceš? Jestli jo, tak to si na omylu hošánku, protože tohle tak nefunguje, nemysli si, že -" chtěla jsem mluvit dál, ale on se zniceho nic přiblížil. Přiblížil se tak blízko, že se naše nosy skoro dotýkaly. Dívali jsme si navzájem do očí, ale ani jeden z nás nevypustil jedinou hlásku. Dech se mi zrychlil a najednou mě polilo strašně horko. Pohledem jsem z jeho nádherně zelených očí sklouzla na jeho rty. Má tak krásné a plné rty. Nevěděla jsem, co děláme. Proč tady stojíme a koukáme na sebe. Podívala jsem se zpátky do jeho očí. Odrážela se v nich zvědavost, ale bylo tam ještě něco jiného. Nemohla jsem ale přijít co tam bylo. "Dobrou noc, zítra ve stejný čas" z ničeho nic řekl, otočil se a rychlým krokem odešel. Co se to sakra teď stalo?! Nerozumim tomu. Vážně jsme se teď malém políbili?