Všechny polibky Alice Conleyové

2. kapitola

Praskání ohně se zdálo tak nějak uklidňující, třebaže se to kolem hemžilo lidmi všech věkových kategorií, ke vší smůle také dětmi, které byly ulepené od cukrové vaty, zatímco nespokojeně ječely na své rodiče, ve snaze je přesvědčit o koupi další cukrové bomby, díky níž budou ještě víc hyperaktivní, než by bylo třeba.

Teplo plápolajících plamenů sálalo, tudíž se listopadový večer zdál mnohem příjemnější, než doopravdy byl. Stačilo, abyste se vzdálili dvacet metrů od ohně a studený vítr vám okamžitě zchladil každou odhalenou část vašeho těla.

„Bude pršet," zamumlala Jenna a koukla na oblohu, která byla zahalena černými oblaky, „stoprocentně bude pršet."

Alice nesouhlasně zakroutila hlavou, třebaže i ji samotnou znepokojovala vůně deště ve vzduchu. „Nebude. Ještě musí být ohňostroj."

„Ohňostroj neohňostroj, říkám ti, že bude pršet," stála si za svým Jenna, „měly bychom najít nějaký přístřešek, dokud to jde. Jakmile spadne první kapka, lidi začnou šílet a zadupou nás do země."

„Fajn, ale počkejme na ohňostroj. Už jenom deset minut," poprosila svou kamarádku Alice a sladce se na ni usmála, na což se Jenna jenom zašklebila a otráveně přešlápla z jedné nohy na druhou.

Obě dívky zíraly na plápolající oheň. Přes dav lidí před nimi mohly zahlédnout jenom ty nejvyšší plameny. Alice se snažila být co nejvíce pozitivní, třebaže účast na Oslavách noci pálení ohňů, rozhodně nevzešla z její hlavy. Pokoušela se ani jen nepomyslet na to, že právě teď mohla ležet zabalená v dece a sledovat další díl Chirurgů.

Na druhou stranu Jenna, která trvala na tom, že na téhle slávě nemůžou chybět, se tvářila zachmuřeně a rozzlobeně. To bylo ale nic oproti tomu, jak se její výraz tváře změnil, jakmile došlo na její slova a skutečně začalo pršet. Jakmile zúčastnění zaznamenali, že z nebe padají obrovské mokré kapky velikosti pencí, rozutekli se do všech světových stran, hlavně aby ochránili své perfektní účesy, děti a párky v rohlíku.

„Říkala jsem to!" vyjekla Jenna a popadla Alice za zápěstí. Táhla ji za sebou jako pytel brambor, zatímco spěchala ve snaze najít ten nejlepší úkryt. Déšť jim bránil v lepším rozhledu, a v rychlosti jim smáčel oblečení.

Ač se to jevilo pouze jako chvíle, co utíkaly venku v obrovském lijáku, obě byly přešťastné, když zapadly do prvního baru, který se po cestě objevil, ať už byl přeplněný lidmi sebevíc.

„Zatracený podzim," zaklela Jenna, když si prohrábla své mokré vlasy. Postavily se k baru, jelikož všechna místa u stolů byla obsazená.

„Nebuď naštvaná," zakoulela očima Alice.

„Nejsem, jenom jsem zklamaná," pokrčila rameny Jenna, „čekala jsem, že to bude jedna z nejlepších oslav za poslední dobu a ono nic. Jen se to všude hemžilo rozmazlenými dětmi, zamilovanými třicátníky, cukrovou vatou a nakonec tenhle vyvedený večer završil déšť, před kterým jsem nás mimochodem varovala, ale ty jsi mi odmítala věřit, a proto teď vypadáme jako zmoklé slepice uvnitř přeplněného baru."

„Můžeme se bavit i tady," podotkla Alice, „jsme v teple, kolem nejsou žádné děti, jen lidi zhruba v našem věku."

Jeden z barmanů se k děvčatům přiblížil a nabídnul jim nápojový lístek, přeplněný seznamem přepychových nápojů. Dívky si nakonec stejně objednaly vodku s džusem, třebaže představa daiquiri, cosmopolitanu nebo coby jen dvojky dobrého, ale drahého vína je převelice lákala.

Postávaly u baru, očekávajíc, že se jeden ze stolů uvolní. Jenna do sebe lila už druhý nápoj, zatímco Alice usrkávala pořád ten první a plánovala u něj i skončit.