PŘEBĚHLÍK (DRAMIONE)

1

Rychle jsem se ukryla za strom a teď se modlím, aby nespatřili můj úkryt. Tma pomáhá, ale nebude to stačit. Nakonec mě najdou. Musím se pohnout.

Je jich tu tolik. Bojím se, že odsud nevyváznu živá. Ale víc se bojím o Harryho - jeho přežití závisí na té mrňavé bylince, kterou jsem jen před několika minutami opatrně zastrčila do vnitřní kapsy mého hábitu. A když se k němu nedostanu do půl hodiny, úplné uzdravení bude téměř nemožné.

Mé srdce buší tak hlasitě, až se mi nechce věřit, že ho ještě nezaslechli.

Musím se odsud dostat živá - kvůli Harrymu. A kvůli celému kouzelnickému světu. Nepřestaneme bojovat, pokud zemře, ale bez Harryho nakonec stejně padneme. Není to zrovna optimistická vyhlídka, ale já byla vždy pyšná na svůj realistický nadhled. Nebudu chovat falešné naděje.

Vše, co musím udělat, je dostat se za hranice. Proklínám to kouzlo, omezující přemisťování z bradavických pozemků, a přeju si, abych se mohla přemístit přímo z tohoto místa. Smrtijedi už jistě pokryli celou délku hranic okolo Bradavic.

Proč je jich tu tolik?

"Expecto Patronum," zasyčím.

Stříbrná vydra vystřelí z konce mé hůlky a několik Smrtijedů vyrazí za ní. Počítám do tří před tím, než vyrazím opačným směrem, a doufám, že můj trik na odvedení pozornosti vydrží dostatečně dlouho.

Co jsem právě říkala o chování falešných nadějí?

Slyším dusot nohou skoro těsně za mými zády a zadržím výkřik. Vždy jsem měla strašnou smůlu. Vypadá to, že dnešní noc nebude výjimkou.

Rozběhnu se rychleji a zatočím doprava, abych se vyhnula kletbě, která vzápětí zapálí strom. Vyjeknu a obloukem se mu vyhnu, při čemž vypálím kouzlo, které promění protivníkovy nohy v rosol, zpátky směrem, odkud kletba přiletěla, a doufám, že zasáhne svůj cíl. Zvuky prodírání se podrostem neustanou a já vím, že jsem se netrefila.

"Protego!" zakřičím a od mého ochranného štítu se odrazí neznámá kletba.

Momentálně rozptýlená svou blízkostí k bodu přemístění narazím přímo do něčí hrudi. Snažím se proti němu pozvednout hůlku, ale on mi přitiskne ruce k trupu. Slyším, jak někdo zleva zakřičí odzbrojovací zaklínadlo.

Hůlka mi vyletí z ruky.

Jsem odsouzena k zániku.

Pak se objeví tři paprsky zeleného světla, vystřelené neuvěřitelně rychle za sebou.

Smrtijed, který mě držel, padne k zemi, následován dalšími dvěma žuchnutími. Všude je ticho.

"Co se děje?" slyším někoho z dálky ječet.

Poté přese mě někdo ze zadu přehodí plášť a stáhne mi kápi přes hlavu. Otočím se a snažím se zahlédnout, kdo mi pomáhá.

"Nehýbej se," zasyčí a stáhne mi kápi víc do čela.

Vrazí mi hůlku zpět do ruky a hrubě mě postrčí směrem k nejbližšímu bodu přemístění. Když dorazím na místo, otočím se a spatřím masku Smrtijeda. Vyvalím oči, ale on na mě gestikuluje, abych zmizela.

Než se přemístím, nehlasně se mu snažím říct jedno slovo.

Děkuju.

Objevím se na zápraží Grimmauldova náměstí a zabuším na dveře. Ty jsou vzápětí silou rozraženy a vynoří se Ron. Namíří na mě hůlku.