PŘEBĚHLÍK (DRAMIONE)

14

Skloním hlavu a uctivě si kleknu.

"Kde jsi včera v noci byl?" zeptá se Voldemort.

"Měl jsem volno," řeknu. "Většinu noci jsem strávil v baru."

"Asi tě nemůžu vinit. Stoupni si," řekne. "Belatrix, můžeš jít."

Zatímco vstávám, teta Bella opustí studovnu a zavře za sebou dveře. Zůstal jsem sám s Pánem zla. Od té doby, co jsem dorazil na Sídlo, uplynuly zhruba dvě hodiny a nyní je tu i Voldemort - s největší pravděpodobností proto, aby se mnou mohl vést ten rozhovor, který zamýšlel vést už včera

"Už je to dlouho, co jsem s tebou přímo hovořil. Pochyboval jsem, že se ta dýka dá vůbec najít, ale věděl jsem, že činím dobře, když jsem pátraní svěřil tobě."

Očima stále hledím do země. "Žiju, abych ti sloužil, můj pane."

"Jak se zlepšily tvé schopnosti?"

"Dostal jsem se ze Sídla až do Snapeova starého domu v Tkalcovské ulici."

Obdaří mě vzácným úsměvem.

"Dobře. Mám pro tebe nový trik, ale napřed pro mě musíš vyřídit dvě pochůzky. Nejprve doneseš tuhle dýku - " mávnutím jeho ruky se objeví dýka, kterou jsem nedávno přinesl z Potterova starého domu, a dopluje vzduchem ke mně "- Macnairovi domů. Potom půjdeš zítra v noci do vesnice jménem Hellifield v severním Yorkshiru. Počkáš, až tam dorazí Seamus Finnegan. Věřím, že si ho pamatuješ ze školy…?"

Přikývnu. Pak si uvědomím, že dýka se pořád vznáší asi stopu přede mnou a natáhnu pro ni ruku.

"Chci, abys mi přinesl jeho hlavu."

Bez zaváhání si kleknu na jedno koleno. "Ano, můj pane."

Naučil jsem se, že okamžitá odpověď je absolutně klíčová, když se snažíte získat si jeho důvěru. V minulosti jsem si váháním vysloužil pochybovačné pohledy a posměšné komentáře, ale po prvním roce jsem začal být k jeho překvapivým žádostem otupělý. Hádám, že jsem "připraven" na cokoliv.

"Dobře. Vrátím se ráno po tvém setkání s Finneganem. Očekávám, že už tu budeš, až dorazím."

"Ano, můj pane," opakuju.

"Můžeš jít."

Vstanu a potichu opustím místnost. Teta Bella čeká přímo přede dveřmi. Když se objevím, prohlédne si mě od hlavy k patě a vypadá zklamaně. Očekávám, že mi něco řekne, ale místo toho vstoupí do studovny a zavře za sebou dveře.

Zvláštní.

Vydám se chodbou pryč, mám v plánu jít do svého pokoje.

"Draco!"

Zadržím povzdychnutí a otočím se na svého otce.

"Co ti Pán zla řekl?" zeptá se.

"Mám novou misi," odpovím a schovám dýku do hábitu.

Naštvaně se na mě podívá a odkráčí. Vím, že se mě chtěl zeptat, jestli se o něm Voldemort nezmínil. Podle matky nedal Voldemort mému otci za posledních pár týdnů jediný úkol, což znamená, že mu nedal šanci odčinit jeho pochybení.

No…hádám, že smůla pro něj. Někdy si přeju, abych také přišel o Voldemortovu přízeň. Ale pak bych se samozřejmě musel neustále obávat o svůj život. Není divu, že je naštvaný.

Když dorazím do svého pokoje, na moment si sednu a přemýšlím.

Zdá se, že téhle vraždě se nevyhnu. V žádném případě nemůžu Voldemortovi přinést falešnou hlavu a přesvědčit ho, že je pravá. Po smrti se všechna stvoření zpravidla vrací do své původní podoby, takže mnoholičný lektvar a přeměna zvířete na člověka nepřipadá v úvahu.