Závod smrti

II.

CHRIS DRAKE

  Byl jsem zbabělec. Bohužel mi to došlo až potom, co mě doháněla policie.
  ,,Drakeu! Zákonu neutečeš!" křičela na mě zezadu skupinka policistů.
Ta jejich slova už jsem nenáviděl, ale bohužel byla na místě. Byl jsem zločinec, ale nedělal jsem ty věci bezdůvodně. Kradl jsem, ubližoval lidem, a všechno jsem to dělal kvůli jediné věci. Mé rodině.
  Utíkal jsem tehdy prázdnémi ulicemi Dirtu. Nikde ani stopa po životě, na první pohled ideální místo pro úkryt.
  Ale nebylo. Po chvíli vyčerpávajícího běhu jsem zjistil, že většina dveří do domů je zamčená, nebo jsou na nich přibity dřevěné latě. Nebylo kam utéct. Mohl jsem pouze vpřed, ale z dálky jsem viděl, kde ulice končí. Byl jsem v pasti. Každým krokem jsem se více a více přibližoval spravedlnosti a nemohl jsem tomu zabránit.
  Najednou jsem zaslechl prásknutí dveřmi. Rychle jsem se zastavil a začal se rozhlížet kolem sebe. Nezamčené dveře byly mou poslední nadějí. V tu chvíli jsem si toho všiml. Napravo ode mě stál vysoký cihlový dům. Byl úplně stejný jako všechny ostatní, ale měl na sobě červeně namalované číslo 13. Ohlédl jsem se za policisty, ale ti jenom stáli a čekali na mou reakci.
  Bez váhání jsem se otočil k domu a vytáhl z kapsy značkaný kus papíru. Pozvánku. Naposledy jsem zkontroloval, jestli se opravdu jedná o správný dům a potom jsem vběhl dovnitř a zamkl za sebou.
  Poslední, co jsem čekal, bylo to, že mě zachrání akce, na kterou jsem nechtěl jít. Od začátku jsem věděl, že na té pozvánce je něco špatně. Nebyl na ní pořadatel, ani typ akce. Jenom den a místo.
  Najednou se ozvaly rány do dveří.
,,Otevři Drakeu! Dříve či později budeš muset vylézt.'' to byla opět policie.
  Byl jsem si jistý, že to nemusí být úplně pravda. Přímo od dveří se do podzemí vinulo železné schodistě. Podíval jsem se dolů, ale úplně na dno jsem neviděl. Měl jsem obrovské množství dveří, které jsem mohl otevřít, ale od začátku jsem věděl do kterých vejdu. Vydal jsem se proto dolů po schodech. Sešel jsem jedno patro, dvě. Teplota začala citelně klesat. Třetí, čtvrté, páté. Ze zimy mi na ruce vyskočila husí kůže. Šesté. Byl jsem na místě. Přede mnou byly ve zdi zasazené výrazně zelené dverě se skleněným otvorem uprostřed. Číslo sedmnáct v horní části dveří odpovídalo číslu na pozvánce, takže jsem se nemohl plést.
  Přišel jsem ke dveřím a nahlédnul dovnitř. I přes sklo bylo dobře cítit, že uvnitř je obrovská zima. Nedávalo mi smysl, že bych byl pozvaný na takovéto temné a chladné místo a už jsem se chtěl vydat zpět po schodech nahoru, když jsem si všiml postavy, ležící na zemi v té temné místnosti.
  Okamžitě se mě zmocnil pocit paniky a začal jsem vší silou kopat a mlátit do dveří. Musel jsem se tam dostat. Přestože ta osoba už mohla být po smrti, pořád tu byla naděje, že jestě žije.
  Sáhl jsem na kliku, ale hned jsem svou ruku stáhl. Byla studená jako led. Nevěděl jsem, co dělat. Klika nefungovala a dveře byly pravděpodobně přimrzlé, nebo zamčené.
  ,,Drakeu!'' uslyšel jsem najednou. Otočil jsem se a tam na schodech stála ta skupina polcistů, kteří se teď usmívali.
  ,,Pánové,'' řekl jsem a ukázal jsem na ty zelené dveře ,,tam uvnitř je nějaká dívka a potřebuje pomoc! Hned!''
  Policisté se začali smát.
  ,,Dívka? To snad přeháníš Drakeu. Myslíš si, že ti jako kriminálníkovi budeme věřit takovou blbost? Tohle město je už několik let opuštěné a já zařídím, aby to tak zůstalo i dál,'' a s těmito slovy vyndal hlavní policista pouta a přibližoval se ke mě.
  V tu chvíli se mi v hlavě vytvořil primitivní, ale efektivní plán, založený na bezvýznamné věci v mé kapse. Na druhou stranu byl bohužel neproveditelný. Přesto jsem se pokusil tento plán zrealizovat.
  ,,Tak si pro mě pojďte!'' snažil jsem se to říct co nejvíc sebevědomě a podle jejich výrazů jsem usoudil, že mi to zřejmě vyšlo. Rozeběhl jsem se proto přímo proti nim  jejich reakce mě nijak nepřekvapila. Během několika sekund už všechny jejich zbraně mířily na mě.
  ,,Stůj!'' zakřičel na mě jeden z policistů. Poslechl jsem. Musel jsem vypadat jako naprostý idiot, když jsem uběhl asi deset metrů a pak se najednou zastavil, ale nikdo z policistů v tu chvíli nevěděl, že to byla součást mého plánu. Vyprovokoval jsem je a potom měla přijít ta nejrizikovější část plánu. Začal jsem pomalu směřovat svou ruku ke své kapse, mým jediným úmyslem v tu chvíli bylo, aby si mysleli, že se chci bránit. Že chci použít něco, co mám v kapse.
  ,,Co to děláš Drakeu!?'' zeptal se hlavní policista a pohodil hlavou k mé ruce. Neodpověděl jsem mu, pouze jsem pokračoval v plánu.
  ,,Dej si hned svoje ruce za hlavu!'' poručil mi. Znovu jsem neposlechl a tentokrát jsem rychle zajel rukou do kapsy a vytáhl úlomek zrcátka. Během vteřiny jsem úlomek natočil tak, aby se světlo ze zářivky nad schodištěm odrazilo od zrcátka přímo do policistových očí. Potom přišel výstřel a zvuk rozbíjejícího se skla. 
  Jako zázrakem se mi ten plán povedl a policista vystřelil úplně jinam, než chtěl. Vystřelil tam, kam já chtěl. Podíval jsem se zpátky ke dveřím do té temné místnosti a zaplnil mě pocit výhry. Sklo ve dveřích bylo roztříštěné na zemi a já tak mohl otevřít zevnitř.
Využil jsem zmatenosti policistů a rozeběhl se ke dveřím. Očekával jsem výstřely, ale policisté jen seděli a nechali mě běžet dál. Bylo to zvláštní, ale já neměl čas se tím zabývat.
  Doběhl jsem ke dveřím, podle plánu jsem je otevřel zevnitř a vběhl do místnosti. Ihned po překročení prahu jsem ale ztuhnul a svalil se na zem.
Tělem mi projela neskutečná bolest, ale hlavně mráz. Ta místnost byla celá promrzlá a po stěnách se vytvořily krystalky ledu. Podíval jsem se směrem k dívce, ale ta stále nehybně ležela na jednom místě. Bál jsem se, že mě čeká to samé. Veškerá snaha o pohyb byla zbytečná, nedokázal jsem pohnout ani kouskem svého těla, a tak jsem jen ležel a čekal, co bude dál.
  ,,Jsem rád, že jste dorazil pane Drakeu,'' promluvil najednou do temnoty hlas, který se linul od nikud. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděl, a tak jsem trochu znervózněl.
  ,,Už jste se seznámil se slečnou Middlesworthovou ?'' zeptal se znovu ten hlas. Chtěl jsem na něj zakřičet ať nám pomůže, nebo aspoň neubližuje, ale nemohl jsem. Hlasivky jsem měl nefunkční. Snažil jsem se promluvit, ale z pusy mi nevycházel žádný zvuk.
  ,,Nenamáhejte se Drakeu. Brzy už budete mluvit jako dřív, jenom si musíte odpočinout,'' promluvil hlas a já cítil, jak mi pomalu slábne celé tělo a já usínám. Ten pocit znám z nemocnice. Sedativa.
  ,,Určitě si říkáš, jak je možné, že máš v sobě sedativa, ale to asi nechme na jindy. Teď už...''
  Neslyšel jsem ho doříct ani větu. Upadl jsem totiž do bezesného spánku.