Závod smrti

X.

CHRIS DRAKE

  Seděl jsem v prázdném jídelním vagónu a upřímně mi to v tu chvíli ani nevadilo. Nevadilo mi být sám, i přesto, že jsem byl na cestě, kterou by nikdo sám projít neměl. Nadine mi toho dne docela hodně pomohla. Snažil jsem se před Kayou vypadat, že mám odvahy a klidu na rozdávání, ale přitom mě strach roztrhával zevnitř.
  To teprve Nadine se ukázala jako pravá hrdinka. Hned na mě všechno poznala a řekla mi ať to nechám vyjít na povrch a ulevím si. Začaly mi po obou tvářích téct slzy, zatímco ona mě úplně v klidu objala a utěšovala. Připadal jsem si v tu chvíli jako největší slaboch na světě, ale zároveň jsem měl skvělý pocit, že je to ze mě venku.
  Byl jsem tolik zamyšlený a zabraný do sebe, že jsem si ani nevšiml, že někdo vešel do vagónu a začal prohledávat police a skříně na baru. Byl to muž, kterému mohlo být tak kolem pětatřiceti let a evidentně nutně potřeboval najít to, co hledal. Vypadal, jako by si mě ani nevšiml, a tak jsem taky dělal jakoby nic.
  Po chvíli ten muž hledat přestal a podíval se na mě.
  ,,Prosím vás, milý pane, nevíte kde je tady nějaký chlast?'' zeptal se ten muž s až histerickým výrazem v obličeji.
  ,,Nevím, ale pomůžu vám hledat,'' řekl jsem a šel mu pomoct hledat k baru. Upřímně jsem ani na žádný alkohol neměl chuť, ale chtělo se mi být zase v přítomnosti jiného člověka.
  Začal jsem prohledávat bar a ten muž začal hledat skoro ve všech ostatních skříních ve vagónu. Nějakou dobu jsem nemohl vůbec nic najít, ale potom jsem otevřel jednu menší skříň a bylo to. Skříň, kterou muž hledal, plnou alkoholu.
  ,,Páni,'' řekl jsem, ,,tohle se vám bude líbit.''
  Muž ihned přestal hledat a přiřítil se ke mě.
  ,,Výborně!'' řekl mi a došel na pult pro dvě sklenice na whiskey.
  ,,No, víte pane, já si asi s vámi nedám,'' vylezlo ze mě.
  Muž se na mě nechápavě podíval, ,,to mi neříkejte, že v téhle situaci neprahnete po kapce alkoholu. Nekecejte blbosti a vyndejte tu whiskey.''
  Udělal jsem, co řekl a už jsem neodmlouval. Sice nemám zapotřebí pít za denního světla, ale měl pravdu, že v té situaci to asi neuškodilo.
  Otevřeli jsme jednu láhev skotské whiskey a on ji nalil do sklenic. Jednu mi podal.
  ,,Tak na pana Serafina Coxe. Ať mu zdraví už moc dlouho neslouží,'' řekl ten muž a vyklopil do sebe celou sklenici, zatímco já ji pil pomalu.
  ,,Znáte ho?'' musel jsem se zeptat, ,,Coxe?''
  Muž na mě chvíli koukal, ,,ne, neznám. Ale stihl se mi znechutit už jenom skrz ten jeho hlas.''
  ,,Tak to jsme na tom stejně,'' řekl jsem a napil se ze sklenice.
  Muž ke mě natáhl ruku.
  ,,Mé jméno je Mathias McFinnel. Omlouvám jestli jsem se choval nezdvořile, ale prostě jsem si nemohl pomoct,'' řekl s pohledem na prázdnou sklenici od whiskey, ,,teď už je mi líp.''
  Stiskl jsem mu ruku, ,,těší mě, já jsem Chris Drake. A to vaše chování je úplně v pohodě. Všichni jsme nějací.''
  Mathias se jenom usmál.
  ,,Stejně je to absurdní, tohle všechno,'' řekl Mathias, ,,musí to být strašný magor, ten Cox, když jen tak na ulici sebere několik náhodných lidí a vyhrožuje jim smrtí.''
  ,,Myslíte, že nás vybíral náhodně?''
  ,,Nevím, ale každopádně jsem v tomhle vlaku ještě nepotkal nikoho, koho bych znal.''
  To, jestli nás vybíral náhodně mi začalo trochu vrtat hlavou. Ale vzhledem k tomu, že o nás všech mluvil v souvislosti s údajnou vraždou jeho bratra, tak něco společného mít musíme.
  ,,Odkud jste pane McFinneli?'' zeptal jsem se.
  ,,Pocházím z Nebrasky, ale nějakou dobu už žiji v Marylandu,'' odpověděl Mathias, ,,proč se ptáte?''
  ,,Tak přeci jen něco společného máme. Je dost možné, že nás všechny sebral v Marylandu, protože já jsem odtud taky.''
  ,,To může být náhoda, ale těžko říct. Po tom, co jsem zažil za posledních několik hodin se nedivím už ničemu.''
  Já už jenom přikývl. Bylo toho na mě moc. Život nestál za nic ani předtím, než nás postihlo tohle, ale pořád to bylo lepší než sedět ve vlaku a nevědět, co mě čeká.
  Chvilku jsme beze slov seděli a popíjeli whiskey, než se to stalo.
  Celé okolí vlaku ztemělo. Ze začátku to vypadalo, jakoby jsme vjeli do tunelu, ale tento tunel se ukázal být jiný. Měl po stěnách různě položené světelné panely a zdálo se mi, že vlak pořád víc a víc zrychloval, až mi z toho bylo špatně.
  ,,Co se to, do hajzlu, děje?'' zeptal se do tmy Mathias, který nejspíš vypil moc whiskey a obsah jeho žaludku se brzy objevil na podlaze.
  Ani já jsem se necítil zrovna nejlépe. Měl jsem pocit, že se mi z těch všech světel a závratné rychlosti roztříští hlava na milion kousků.
  Potom ale začal vlak lehce zpomalovat a světla zmizela. Už to zase vypadalo, že jsme v normálním tunelu. V jednu chvíli se dokonce začalo objevovat trochu světla a to znamenalo, že jsme se z tunelu chystali vyjet ven.
  Když jsme konečně vyjeli, zase se objevila krajina. Ale tahle krajina nebyla ani v jediné věci podobná té, kterou jsme opustili vjezdem do tunelu. Bylo to divné. Ale opravdu hodně. Dokonce i slunce se zdálo být níž, jako bysme jeli několik hodin. A rozhodně to nevypadalo jako Nové Mexiko.
  ,,Kde to sakra jsme?'' řekl jsem si pro sebe.
  Jako na zavolanou se kolem vlaku začaly objevovat budovy, ze začátku malé a potom velké, když tu na jedné bylo napsáno graffiti: Vítejte v Caracasu.
  A já věděl, že ať to udělal Cox jakkoli, nejspíš bude schopen úplně všeho.