Závod smrti

V.

KAYA MIDDLESWORTH

Myslela jsem, že se najednou úplně všichni rozběhnou a budou doopravdy soupeřit na život a na smrt.
K mému překvapení se tak nestalo. Všichni jsme stáli a nevěřícně vlastním uším jsme zírali do horké pouště.
,,Dobrá," přerušil Cox tu trapnou chvilku, ,,jestli potřebujete nějakou motivaci, tak ji máte mít. Ve Venezuele na každého z vás někdo čeká. Někdo, kdo pro vás něco znamená a pro koho něco znamenáte i vy. Ten, kdo dorazí jako poslední, tak jeho blízcí ho uvidí umírat."
Táta. Cox ho musel nějak přesvědčit, aby se stal součástí jeho plánu. Během vteřiny jsem věděla, že do toho závodu musím dát úplně všechno. Přestože jsem se nechtěla stát Coxovou figurkou na hraní, tak jsem to pro svého otce udělat musela.
Rozběhla jsem se a v tu chvíli to udělali i všichni ostatní. Všichni chtěli pro své nejbližší udělat, co nejvíc mohli.
Když jsem se ale poprvé dotkla nohou země, tak jsem pocítila bolest vyvolanou vysokou teplotou písku, vykřikla jsem a rychle se vrátila zpátky na chladnou podlahu chodby.
Následně jsem se ohlédla a zjistila jsem, že ostatní měli podobný problém. Někteří měli štěstí a podařilo se jim jako mě dostat na chodbu. Někteří ale upadli a v bolestech leželi na vařící zemi.
,,Ale, nechce se vám do pouště?'' zeptal se sarkasticky Cox, ,,uznávám, že je možná trochu nepříjemná na dotyk, ale jinou cestou se vydat nemůžete.''
Byla jsem v koncích. Začala jsem panikařit a snažila jsem se ze všech sil přijít na to, jak se dostat přes tu zatracenou poušť. Ale s řešením mě už někdo předběhl. Jeden muž, kterého jsem tipovala tak na 30 let, se rozhodl rozžhavený písek prostě přetrpět. Rozběhl se do pouště a s křikem se pomalu pohyboval metr za metrem vzhůru do písčitého převisu.
,,Blahopřeji pane Sánchezi, zatím si vedete ze všech nejlépe. Evidentně jste jediný, kdo pochopil princip závodu," vyjádřil se k tomu, jak se muž zachoval, Cox a já si uvědomila, že má pravdu. Pokud opravdu budu chtít zachránit svého otce a sebe, tak budu muset překonat své meze a nějak si poradit s tou pouští.
Mezitím, když jsem se snažila vymyslet něco, co by mi pomohlo překonat tu poušť, jsem si ani nevšimla, že někteří ostatní se taky pustili do pouště a snažili se přes všechnu tu bolest pokračovat dál. Sánchez, ten muž, který se jako první rozhodl jít do pouště po svých, už byl dokonce na vrcholu převisu a já ho jen viděla vyčerpáním přepadnout na druhou stranu.
,,Slečno Middlesworthová, ostatní na vás čekat nebudou. Zatím jste poslední a to znamená mrtvá," ozval se nad mou hlavou z reproduktoru hlas Coxe. Ohlédla jsem se po ostatních, ale nebyli tam. Zato po poušti se teď pohybovalo 8 postav, které křičely, svíraly se v bolestech, ale hlavně pokračovaly. Narozdíl ode mě.
Opatrně jsem proto položila svou pravou nohu na rozpálený písek. I přes poměrně silnou podrážku u mé boty mi k noze hned doputovala neskutečná bolest a svou nohu jsem rychle stáhla zpátky do chodby. Následně jsem se svalila na zem a ponořila jsem se do hlubin beznaděje.
Ostatní mezitím pomalu, ale jistě postupovali výš a výš a blížili se až na samý vrchol písečné duny.
V tu chvíli jsem nechala své slzy padat na zem a začala jsem přemýšlet, jaké to bude, až já zemřu v poušti a můj otec ve venezuelské metropoli.
Najednou jsem si ale všimla, že jedna z postav se otočila s rozběhla se zpátky k chodbě. Přesněji, přímo ke mě. Když se ke mě přibližoval, tak jsem brzy zjistila, že je to Drake. Ten kluk, co se hádal s Coxem.
,,Co to děláš?" zakřičel na mě z dálky a běžel dál, až doběhl ke mě a posadil se vedle mého rozpláclého těla, ,,takhle se asi moc daleko nedostaneš," dodal a snažil se do toho dát největší úsměv, co mohl. Nechápala jsem, jak může mít dost energie na to, se ještě vracet sem za mnou. Ale hlavně jsem nerozuměla tomu, proč to udělal.
,,Nemůžu jít do té pouště. Hrozně to bolí," vysoukala jsem ze sebe.
,,Bolí to, ale aspoň něco děláš. Takhle tady jenom tak ležíš a čekáš až ti vyprší čas, zatímco když půjdeš do té pouště, tak s tím aspoň zkusíš něco udělat," snažil se mi ten kluk dodat odvahu a přinutit mě do té pouště jít.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Bylo to opravdu hodně těžké. Měla jsem myslet na sebe, nebo podstoupit tu bolest a zachránit svého otce? Když jsem se nad tím zamyslela, tak jsem si uvědomila, že bych vlastně vůbec neměla váhat. Ten kluk se vrátil kvůli mě a předpokládal, že ho nezklamu a vydám se do té zpropadené pouště.
A já ho nezklamala. Podala jsem mu ruku a doufala jsem, že nezklamu ani svého otce.