Závod smrti

III.

KAYA MIDDLESWORTH

  Jsem v nemocnici. To byla první věc, která mě napadla.
  K mé smůle to nebyla pravda.
Pouta, nemocniční lůžko, kapačka. Typické věci, které má člověk, nakažený všemi nemocmi světa u sebe v nemocnici. Nebo v mém případě člověk, zavřený v temné místnosti pod dohledem neznámého psychofanatika.
  Celá místnost byla zahalená do temnoty, nemohla jsem proto odhadnout její přesnou velikost, ale něco mi říkalo, že je poměrně velká.
  Překvapilo mě, že jsem vzhledem k mé situaci byla naprosto klidná. Tedy, alespoň navenek. Uvnitř jsem v tu chvíli cítila desítky smíšených pocitů, mezi nimiž převažovaly panika, úzkost a touha po pomoci.
  Najednou místnost zaplavilo mírné, ale i přesto pronikavé světlo. Chvíli mi trvalo, než jsem si na něj zvykla a to, co jsem spatřila potom, bylo šokující.
Ta místnost opravdu byla velká a dominovalo jí deset provizorních postelí postavených do kruhu, stejných jako jsem měla já.
  Ke každé posteli byl připoutaný jeden člověk. Všichni jsme se na sebe navzájem koukali, ale nikdo nepromluvil. Snažila jsem se promluvit, ale fyzicky jsem toho nebyla z neznámého důvodu schopná. Pohopila jsem, že ostatní mají podobný problém.
  Viděla jsem čtyři ženy a pět mužů jiného stáří a rasy. Všichni vypadali stejně vyděšeně a zmateně jako já, a tak jsem usoudila, že nikdo z nich netušil, z jakého důvodu se tam ocitl.  Všichni jsme s napětím očekávali, co se bude dít dál a mezitím si nikdo z nás nevšiml jedné zásadní věci. Až po několika minutách jedna starší žena vykřikla a ukázala na podlahu uprostřed kruhu. Leželo tam tělo. Mrtvé tělo. Nebyla jsem si jistá, jestli tam bylo už dřív, nebo se tam najednou objevilo, ale ten člověk byl určitě po smrti ještě předtím, než se v té místnosti objevil.
  ,,Poznáváte to tělo?'' ozval se mě už známý hlas neznámého muže a polovina přítomných se polekala a začala se ohlížet všude kolem sebe, aby našla alespoň náznak jeho přítomnosti. Nikde nic. Jenom mírné světlo a temné zdi.
  ,,Tak poznáváte ho?'' zopakoval hlas a tentokrát přidal na hlasitosti. Několik lidí se podívalo na tělo a nenápadně zavrtěli hlavou, že ne. Mě osobně ten člověk připadal trochu povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout o koho jde, jelikož jsem ještě byla do jisté míry pod sedativy.
  ,,Nelžete!'' zakřičel tentokrát hlas.
  ,,Debře víte, kdo to je!'' doplnil rozčíleně, ,,jedná se o jistého Lowella Coxe, kterému jste každý z vás nějakým způsobem ublížili a já jsem tady, abych se za svéha bratra pomstil!''
  Lowell Cox? L. Cox! Byl to profesor psychologie na mé univerzitě. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je po smrti, ale ani jsem si nemohla vzpomenout, jak moc jsem mu ublížila, aby se mi musel jeho labilní bratr mstít.
  ,,Zemřel před jedním týdnem. Příčiny jsou neznámé, ale ani bych se nedivil, kdyby to byla práce někoho z vás. Proto za to zaplatíte.''
  Najednou byl ale Coxův hlas přerušen jiným. Ten patřil jednomu klukovi na posteli kousek ode mě.
  ,,Ale proč?'' zeptal se ten kluk, ,,proč bychom měli všichni platit za to, co udělal jen jeden nebo nikdo z nás.''
  ,,Drakeu, nepřijdete si trochu troufalý, když se mě na to ptáte?'' odvětil Cox bez podání odpovědi.
Drake, jak ho nazval hlas, se chvíli zamýšlel a potom odpověděl.
  ,,Vzhledem k tomu, že Vás ani neznám, tak nemám důvod se Vás
bát. A teď bych rád dostal odpověď na svou otázku pane,'' řekl se sarkastickým úsměvem Drake.
  Chvíli potom bylo hrobové ticho, nikdo se ani nenadechl.
  Po chvíli se ozval nesnesitelný vřískavý zvuk, doprovázený Drakeovým křikem. Během malé chvíle to ale všechno přestalo.
  ,,Co, co to sakra bylo?'' vykoktal ze sebe Drake.
  ,,Takhle mi, Drakeu, dochází trpělivost,'' odpověděl mu Cox a pokračoval ve vysvětlování, ,,v těch poutech, která máte na rukou, je elektrický proud. Můžu si zvolit kolik ho do vás nacpu a ujišťuji vás, že ho tady mám dost pro všechny.''
  Někteří v místnosti se po jeho slovech zarazili a začali zrychleně oddychovat. Jejich reakce mi přišla vcelku přehnaná. Od takového psachopata, jako je Cox bych totiž přesně něco, jako proud v poutech, čekala.
  ,,Přestanete se chovat, jako by vám někdo ubližoval!'' vykřikl Cox, aby je přerušil, ,,to naopak vy jste ti, kteří ubližují! Přestože to možná děláte nevědomě, nebo pro jiné, tak je to pořád ubližování!''
  Celá místnost ztichla. Takhle to zůstalo ještě poměrně dlouhou dobu potom. Než Cox řekl něco děsivého.
  ,,Zítra si o tom ostatně budeme moct promluvit znovu. Ale to už bude jeden z vás po smrti.''