Závod smrti

XI.

KAYA MIDDLESWORTH

  ,,Dělej! Vstávej!'' říkal někdo a snažil se mě probudit z mého hlubokého spánku.
  S nechutí a velmi pomalu jsem se probouzela, ale vůbec se mi nechtělo.
  ,,Co je? Co se děje?'' vylezlo ze mě. Podívala jsem se na osobu, která mě přišla vzbudit a zjistila jsem, že to byl Chris.
  ,,Něco se stalo Kayo,'' odpověděl mi se zvláštním výrazem ve tváři.
  Já jsem nevěděla o co jde. Podívala jsem se z okna a uviděla jsem město.
  ,,Chrisi, kde to jsme? V Mexiku?'' zeptala jsem se, přestože to moc jako Mexiko nevypadalo.
  ,,Jsme ve Venezuele,'' řekl a ani se u toho na mě nepodíval.
  Tomu jsem nerozuměla. Nemohla jsem spát přeci tak dlouho. Do Jižní Ameriky bysme jeli několik dní, možná týdnů.
  ,,Jak...?'' chtěla jsem se zeptat, jak je to možné, ale Chris mě zastavil.
  ,,Na otázky není čas Kayo, musíme se jít připravit někam ke dveřím. Nevíme, kdy vlak zastaví a asi bysme nechtěli odejít poslední,'' řekl a vydal se z kupé na chodbu vlaku.
  Já jsem se už konečně začínala pořádně probouzet a udělala jsem to samé. Došli jsme až do posledního vagónu, kde už byli někteří ostatní cestující.
  Došla jsem k jednomu z mála lidí, které jsem v tom vlaku znala a zeptala se, ,,co se to stalo pane Sánchezi? Víte o tom něco?''
  Sánchez se znepokojivě díval z okna a ani neodvrátil pohled, když se mnou mluvil.
  ,,Nevím slečno, bohužel jsem u toho nebyl. Zeptejte se pana McFinnela nebo Drakea,'' řekl, ,,ti to prý viděli na vlastní oči.''
  Podívala jsem se na Chrise.
  ,,Má pravdu. Viděl jsem to, ale nedokážu přesně říct, co jsem viděl. Vypadalo to, jakoby jsme jeli normálním tunelem, ale když jsme vyjeli, tak jsme byli tady,'' řekl Chris a já věděla, že říká pravdu.
  Ale nechápala jsem to. Nějakým kouzlem, nebo nevím čím, se mu podařilo dostat nás za tak krátkou dobu ze Států do Jižní Ameriky a my jsme tu teď čekali na zastavení vlaku jako pacienti na lékaře.
  ,,Přátelé!'' ozvalo se ze všech stran, ,,tak jste to zvládli. Zatím. Všichni jsme se v pořádku dostali do Venezuely, no není to skvělé?''
  Jeden muž se po nás všech rozhlédl a řekl, ,,no vida, už je tady zas, co?'' a doplnil to naprosto ironickým úsměvem.
  ,,Jak jste to udělal?'' zeptala se Nadine nám známého hlasu, jehož majitel se nám ještě neukázal, ,,jak jste nás dostal sem?''
  ,,Myslíte si, že vám tohle můžu říct Kyrnová? Kdyby jste to věděli, tak už by zbytek závodu nebyl zajímavý, protože by vás nic nemohlo překvapit,'' odpověděl Cox.
  Po této odezvě už byli všichni ticho a dokonce i Nadine vypadala, že už jí nebaví hádat se s imaginárním člověkem, kterého nikdy neviděla.
  ,,Rozhodně si teď ale nemůžeme dovolit ztrácet čas, právě ten totiž bude vaším největším nepřítelem,'' ozvalo se opět ze všech stran vagónu a někteří z cestujících stále hledali kolem sebe alespoň náznak jeho přítomnosti.
  Jako na zavolanou dorazil vlak do stanice. Nádraží v Caracasu nebylo ani zdaleka tak přeplněné jako třeba to Marylandské, za to bylo o dost menší a také mnohem zanedbanější. Rozdíl mezi Venezuelou a Amerikou byl jednoduše markantní. Ocitli jsme se úplně v nové části světa a pochybuji, že tady ve vlaku vůbec někdo uměl španělsky.
  Když vlak zastavil, nějakou dobu se nedělo nic a většina z nás se po sobě jen zmateně ohlížela.
  ,,Teď se bude dít co?'' řekla najednou žena středního věku, kterou jsem do té doby neslyšela promluvit ani jednou, ,,řeknu vám, ten magor tam někde ve vzduchu už mě začíná pěkně štvát. Až se dostanu z tohohle zatracenýho vlaku, tak první věc kterou udělám, bude to, že ho dojdu zažalovat na policii.''
  ,,Jste si jistá, že je to dobrý nápad?'' reagoval na její slova Sánchez, ,,chci říct, udělala byste nám tím představu o tom, jak s námi hodlá Cox nakládat, když ho budeme chtít udat. Ale pochybuji, že by to chtěl kdokoliv z nás zjistit na vlastní kůži.''
  Ale žena jenom odvrátila pohled a dělala, že si jeho poznámky nevšímá.
  ,,Rozhodně bysme se tam venku měli držet spolu a nechodit za žádnými lidmi, pokud to nebude nutné. Víte, co nám říkal Cox. Může nás zabít lusknutím prstů,'' pokračoval Sánchez podivně klidným tónem.
  ,,Važte slova pane Sánchezi. Už začínáte znít trochu jako on,'' ozval se muž, kterého Sánchez nazval panem McFinnelem a napil se ze své stále prázdnější lahve whiskey. Bohužel byl už tak opilý, že jeho slova nikdo nemohl brát vážně.
  ,,Já s vámi docela souhlasím, pane Sánchezi,'' řekla jsem, ,,ačkoli se mi to nijak nelíbí, měli bychom se řídit Coxovými pravidly. Alespoň dokud nezjistíme, o co mu opravdu jde.''
  Většina lidí kýváním hlavy souhlasila, pouze pár lidí nezúčastněně ignorovalo.
  Během další půlhodiny se téměř vůbec nic nedělo. Cox k nám za celou dobu ani jednou nepromluvil, párkrát se někdo pokusil vyrazit dveře vlaku, nebo rozbít okno. Všechny pokusy byly ovšem marné. McFinnel se ve své náladě začal pomalu seznamovat se všemi přítomnými, kteří se ho většinou snažili ignorovat nebo se mu vyhýbat.
  Atmosféra ve vlaku by se dala krájet. Bylo to jako ticho před bouří. Většina cestujících v klidu seděla u oken a sledovala ruch na nádraží, ale bylo vidět, že jsou velmi nervózní z toho, co se bude dít. Přestože nikdo nevěděl co se přesně bude dít.
  ,,Můžu si přisednout?'' ozvalo se za mnou. Když jsem se otočila, stál u mě Chris. Kdyby to byl kdokoli jiný, tak bych asi váhala, ale Chris na mě jako jeden z mála cestujících působil sympaticky a mile.
  ,,Jo, jasně, posaď se,'' odpověděla jsem.
  Tak se posadil naproti mě a já čekala, jestli začne mluvit.
  ,,Přemýšlel jsem trochu o tomhle všem a...'' zamyslel se trochu a vypadal, že neví jak má pokračovat, ,,a napadlo mě, jestli bys nechtěla trochu spolupracovat.''
  Chvilku jsem na něj jenom hloupě zírala a ani nevím proč. Nemůžu říct, že mě jeho návrh úplně překvapil, upřímně mě něco podobného také napadlo, ale přesto jsem v tu chvíli nevěděla, co na to říct.
  ,,Promiň, co že jsi to říkal?'' vylezlo ze mě.
  ,,Jestli s tím máš problém, tak...'' chtěl říct, ale já ho přerušila.
  ,,Ne. Promiň, samozřejmě, že bych s tebou ráda spolupracovala'' vyhrkla jsem, ,,jenom jsem v první chvíli asi úplně nezaznamenala, co jsi vlastně říkal.'' Musela jsem v tu chvíli působit neskutečně trapně. Alespoň jsem se tak cítila. Ale jestli to na mě bylo vidět, Chris to nedával vůbec najevo.
  ,,Tak super, jsem rád, že se tu můžu na někoho spolehnout a myslím, že po tom Novém Mexiku ti asi věřím nejvíc z těch, které jsem tu poznal,'' řekl Chris.
  Brala jsem to jako lichotku, ale cítila jsem to stejně.
  ,,Nepodobně,'' odpověděla jsem mu s úsměvem.
  ,,Tak a co bude...?'' Chris se chystal něco říct, ale přerušil ho známý syčivý zvuk, jako když se otevírají dveře od vlaku. Proto můj pohled zamířil rovnou k místu, které teď pro nás všechny bylo nejdůležitější.
  A k mému velkému překvapení, tam místo dveří byl volný průchod na nádraží.