Zrození nové Síly

3. Inkvizitoři

Ležela jsem na zádech venku nahoře na jeskyni a koukala na hvězdy. Ruce jsem měla za hlavou a nohy pokrčené v kolenech. Přemýšlela jsem, co budeme dělat zítra a pozítří a popozítří, prostě co budeme dělat dál.

Žádné kloudné návrhy mě nenapadaly, tak jsem toho radši nechala a posadila jsem se, oči stále upřené na hvězdy. Byla jasná noc, takže jsem viděla všechno. Mohla být tak půlnoc, podle mých odhadů.

Jsem tu už asi hodinu. Když jsme přišli včera do jeskyně, plácla jsem sebou o zem a skoro hned usnula. Bylo toho na mě moc.
V noci ze mi zdála nějaká noční můra, asi.
---
Byla jsem v ní já, L'sat, babička a děda. Byli jsme v nějaké imperiální věznici a babička byla připoutána na železném křesle.

Přišel tam někdo s kápí na hlavě a červeným světelným mečem. Inkvizitor. Určitě, byla jsem si na sto procent jistá. Přišel k ní, něco řekl mně neznámým jazykem a pak... Jí svým mečem propíchl. Zařvala jsem bolestí, ne fyzickou, ale tou psychickou.

Pak rychlým obratem přeskočil vzdálenost mezi křeslem a dědou, na nic se ho neptal a propíchl ho taky. Křičela jsem, seč mi hlasivky stačily, ale nic jsem neslyšela. Pak jsem zjistila, že jsem taky připoutaná na křesle. Potom se Inkvizitor obrátil na L'sat, ta se koukla na mě a hekla jak jí projel meč hrudí...

S křikem jsem se probudila celá uslzená a rozhlížela se kolem. Viděla jsem, že jsem nic neviděla, protože byla tma jako v ranci, ale cítila jsem, že tady L'sat je. Divila jsem se, že jí to nevzbudilo. Zvedla jsem se a pomalu vyšla ven z jeskyně.
-
Když jsem si na tu můru vzpomněla, začaly mi téct zase slzy. Zatřepala jsem hlavou a utřela si je.

,,Už ne... Prosím... Já už nechci brečet... Vždyť budu mít dehydrataci," uchechtla jsem se té myšlence.

,,Jsi v pořádku?" Uslyšela jsem za sebou, ale nelekla jsem se, protože jsem jí cítila už dřív.

,,Asi ne," řekla jsem popravdě. L'sat ke mně přišla, sedla si a objala mě.

,,Musíš být silná. Tvým prarodičům se nic nestane,"

,,Víš to jistě?" Podívala jsem se na ní tázavým pohledem. L'sat trochu zaváhala.

,,V životě si nejsme opravdu jistí ničím. Jen doufáme. A naděje je to poslední, čeho se člověk vzdává. To si pamatuj," zafilozofovala L'sat.

,,Asi to moc přeháním, viď?" Koukla jsem se na ní.

,,Vždyť se uvidíme přes hologram a navíc, oni to zvládnou. Snad," zašeptala jsem.

,,Musím se už vzchopit! Nemůžu se pořád chovat jak nějaký uplakánek!" Už mě to fakt štvalo.

,,To je moje holka," usmála se L'sat.

,,Pojď, půjdeme," řekla, zvedla se na nohy a podala mi ruku. S vděčností jsem jí přijala a spolu jsme šli zpátky do jeskyně dospat nedospané.

---

Druhý den mě vzbudila L'sat se slovy: ,,Dělej, vztávej! Na horizontu vidím kráčedla!"

,,Hhmmm... Cože?" řekla jsem ospale.

,,Pohni! Musíme zmizet! Jdou sem!"

,,Kdo?" Fakt se mi vztávat nechtělo.

,,Přece Impérium!" Byla docela naštvaná a podrážděná.

,,Aha. Nech mě tady..." Převrátila jsem se na druhý bok.

,,Tak fajn. Tak tedy po zlém." Najednou jsem cítila velkou ránu na svém obličeji. Vyskočila jsem leknutím na nohy.