Zrození nové Síly

12. Nenadálá setkání

,,Dejte jí do cely a pošlete sem doktora..."

,,Má jen lehký otřes mozku..."

,,Dávejte jí jen tolik jídla, kolik potřebuje..."

---
Najednou ucítila lehký dotek Síly a uviděla záblesk. Bylo to jakoby v její hlavě a v pravidelných intervalech se jí zjevovali útržky vzpomínek, minulosti a možné budoucnosti.

Pak se běh událostí zastavil na smějícím se obličeji Gwenina otce - jedna ze vzpomínek. Scéna vypadala jakoby zpomaleně...

Z jasného obrázku se však po chvíli stala šmouha, ve které nešlo nic vidět, ale v zápětí se ustálila na obrázku hvězdného destruktoru, plujícím vesmírem. Ani to nestihla všechno přebrat a obrázek se znovu pohnul, ale tentokrát se zastavil na můstku oného destruktoru. Na scénu vyšel nějaký muž, asi velitel, ale neviděla mu do tváře.

---
Škubla jsem sebou tak rychle, až jsem se lekla sama sebe. To byla vize? ptala jsem se ve svém nitru, jakoby by mi měl někdo odpovědět.

Vzápětí jsem zjistila, že jsem připoutaná koženými obojky k lůžku.

Tady něco nesedí, pomyslela jsem si.

Otočila jsem hlavu na opačnou stranu a uviděla jsme mříže od cely. Super, ještě to mi tak chybělo. Hlavu jsem vrátila do původní pozice a hleděla vzhůru. Strop byl docela vysoko, to bylo divné.

,,Á, vidím, že naše Růženka nám procitla. Jak se ti tu líbí? Máš pohodlí? Nechceš přinést polštářek?" ozval se hrdelním smíchem nějaký muž. Hlavu jsem nechala tak, jak byla a dál koukala do stropu.

Mlčela jsem. Nic ze mě nedostane.

,,Ty už si na mě nevzpomínáš?" řekl.

Pak mi to došlo. Ten hlas přece znám!

,,Inkvizitor?" Až teď jsem se ohlédla za hlasem a opravdu, byl to inkvizitor.

Snažila jsem se skrýt své zděšení, ale počítala jsem, že to asi nepomohlo, protože se usmál a přišel blíž ke stolu.

,,Tak," odkaškal si, ,,kde máš kamarády? Ti, jak ti nedávno pomohli pryč z té skály?" Divila jsem že, že si to tak pamatuje, ani já si to už moc nepamatuji.

,,Nevím," řekla jsem jen.

,,Ale víš..." Usmál se a ze stolu vzal jednu věc, která byla podobná tyči, až na to, že to rozhodně nebyla obyčejná tyč. Když se dotkl nějakého tlačítka, začaly z ní šlehat elektrické výboje.

,,Ale víš..." zopakoval a pomaličku se rozešel k mému lůžku.

Polkla jsem.

Pak jsem si vzpomněla na ten sen, kdy se dělo něco podobného, akorát tu byli babička s dědou a L'sat... Znamená to, že se tohle stane ještě jednou, nebo to byl prostě jen sen jako každý jiný?

Ne, na takové věci teď nesmím myslet.

Zatřásla jsem hlavou. Bohužel jsem si neuvědomila, že to bylo až moc okaté.

,,Copak? Ty nechceš polechtat?" zeptal se, jakoby to vůbec nemělo lechtat, ale pěkně bolet.

Stiskla jsem k sobě zuby a znovu polkla. Už byl skoro u mě. Pomalu, ale jistě začal napřahovat ruku bez tyče, až se mi dotkl tváře. Ucukla jsem, ale popravdě moc nebylo kam, takže mi tu ruku položil na lýce. Stiskl mi tváře k sobě a já jsem vyšpulila chtě nechtě rty.

,,Bude to hodně bolet," zašeptal. Druhou ruku natáhl za sebe a chystal se mi jí vrazit do břicha. Najednou jsem trochu znejistila, ucítila jsem přítomnost někoho jiného než jsme my dva...

,,Inkvizitore! Co to děláš!?" ozval se z ničeho nic ode dveří hlas.

Inkvizitor se zastavil uprostřed pohybu, ruku nataženou ve vzduchu a s otráveným výrazem na tváři: ,,Co myslíte, pane?" řekl sarkastickým tónem a ohlédl se za sebe.

,,Velitel řekl: ne-u-bli-žo-vat!" zdůrazňoval každou slabiku ukazováčkem tak, že jsem jeho prst hypnotizovala i já.

Inkvizitor si odfoukl a odstoupil od mého lůžka.

,,Když jinak nedáte," promluvil po chvilce a elektrickou tyč odložil zpátky na stůl. Pak se na mě podíval, přeměřil mě pohledem a pohlédl znovu na důstojníka: ,,Tak co chce?"

,,Máš jí přivést na můstek," kývnul hlavou mým směrem, otočil se a odkráčel.

Inkvizitor si odfrkl a jal se odepínat mé řemeny kolem nohou a rukou.

,,Vstávej!" vyplyvl na mě. A tak jsem se pomalu zvedla.

Jistě, teď bych ho mohla kopnout někam, kam to bude zaručeně bolet, ale já jsem chtěla vědět, kdo pro mě poslal. Měla jsem totiž takové tušení...

Naše cesta z cely proběhla v tichosti, až na zvuk mých želísek a vrčení jeho světelného meče.

Zastavili jsme se u automatických dveří, které se samy rozevřely.

Au! Najednou jsem si vzpomněla na bolestivou příhodu se Zebem a krabicemi a zabolela mě z toho hlava.

,,Pane? Volal jste mě?" Uklonil se Inkvizitor skoro až k zemi.

Jen jsem se na něj povrchně koukla, ale hned jsem svůj zrak obrátila na muže v uniformě na můst- Tak počkat, tohle je přece z mé vize!

Vykulila jsem oči, ale hned jsem to zakryla ledovým výrazem. Musím být v klidu, poznají to...

,,Ano, volal," odpověděl důstojník stále otočený zády.

,,Přivedl jsem toho Jedie," ohlásil inkvizitor neutrálně a zvedl se z pokleku. Položil mi ruku na rameno a strčil do mě tak, až jsem spadla na kolena.

Konečně se ten muž otočil.

Otevřela jsem oči dokořán... Ten muž mi byl nějak povědomý, už jsem ho někde viděla. Pak mi to došlo.

,,Tati...?"

-----
Ahojte všici! 😄
Nová kapitola na světě, doufám, že se vám bude líbit.☺️
Tak zatím!