Tuto story jsem sem dala před tak 10 minutama a už mám 6 reads :33
Jsem za Vás ráda!! Děkuji Vám..
Snad se Vám bude líbit...
Mé jméno je Jessica Dante a je mi 19 let.. Todle je příběh o tom jak sem ztratila úplně všechno, ale nevzdala sem to a bojovala dál, za cenu života.. Všechno to začalo tím, že jsem byla na své rodiče drzá.. V autě když jsme se vraceli z dovolené v Itálii. Jeli sme domu po dvou týdnech dovolené, kterou sem strávila jen opalováním na pláži, rodiče mě v tu dobu vůbec nezajímali.. No a taky sem si to v autě pěkně vyslechla. Řvali na mě, ječeli že sem je vůbec neposlouchala, že jsem jen nevychovaná holka co má všechno na co si ukáže a byla to pravda.. Měla jsem ty nejnovější věci, na to co sem si ukázala to sem dostala.. Máma mi v autě plakala a mě to v tu dobu bylo jedno, dala jsem si sluchátka a vypustila sem nějaké svoje rodiče.. Jenže ve chvíly kdy se na mě táta otočil aby mi vyrval mobil a sluchátka přejel do druhého pruhu a to bylo osudný.. Všechno se během 5ti minut změnilo.. Nabourali sme.. Ten náraz byl neskutečnej, pak už si pamatuju jen to že vyprošťovali z auta.. Po 3 měsících sem se probudila z kómatu v nemocnici... Bolelo mě všechno, bolelo mě pohnout hlavou, bolelo mě mrknout, bolelo mě polknout.. Bylo to hrozný.. Nevěděla sem kde sem a co se stalo, přece jen sem 3 měsíce ležela v kómatu.. Ležela sem na přístrojích v nemocnici a nevěděla vůbec, ale vůbec nic. Když sem se podívala do leva na židli seděl můj bratr.. Byl otočený k oknu, chtěla sem se ho zeptat kde to sem a proč tu sem, ale nemohla jsem říct ani slovo, nemohla jsem, nedokázala jsem to. Snažila jsem se zakašlat a to se mi nakonec povedlo, můj bratr se otočil a když viděl že jsem vzhůru, vyběhl ke mně, byla jsem ráda že tam byl.. Ptal se mě na hodně věcí na to jestli mě něco nebolí, jestli nechci jíst, na to jestli nechci pít a hlavně na to jestli si něco pamatuju.. Když sem se pokoušela zakroutit hlavou, že nevim nic, v ten moment se otevřely dveře a vešla babička s doktorem, který mě měl nastarosti. Prý byl hodně velký zázrak, že sem se po 3 měsících probrala z kómatu, babička brečela, byla ráda že sem vzhůru a že sem neumřela jako její dcera... Jenže to já sem v tu dobu nevěděla.. Takhle šel den po dni, a já se po 2 tejdnech dostala domu.. Všude bylo ticho, nikde nikdo nebyl... Jen obrázek rodičů s černým pruhem a svíčkou.. Nevěděla jsem co to má znamenat, nikdo mi nic neřekl, nikdo mi neřekl že moji rodiče zemřeli a hlavně mi neřekli že za to můžu já... V tu chvíli mi to začalo docházet... Docházelo mi, že za smrt rodičů můžu já a to jak sem byla hrozně rozmazlená a drzá. Chtěla jsem se ptát jak se všechno seběhlo, ale nemohla sem se zeptat nikoho kdo by to věděl, ti, kteří by mi to mohli říct, tu nebyly... Byly v nebi, mezi anděli. A já tu byla na všechno sama.. když sem přišla k té fotce, přitiskla sem si jí na prsa a vyslovila ta slova, která sem jim neřekla od dětských let.. „Miluji Vás a vždycky budu“...
