..S těmito slovi na rtech jsem běžela do pokoje, všechno bylo tak jak když jsme odjeli na dovolenou do Itálie, ano ta Itálie, ta dovolená, která byla pro mojí rodinu ta poslední. A za to všechno sem mohla já...Bylo mi strašně, brečela jsem až sem se zadusila.. Chtěla jsem všechno ukončit.. Chtěla jsem jít za nimi.. Nikdy před tím sem nemyslela na sebevraždu, ale v ten den sem na ní myslela stále a stále víc... Nikdy sem se ničeho tak moc nebála, jako toho být sama.. Věděla jsem že mě za to budou ostatní nenávidět..Věděla jsem že budou nenávidět za to co jsem způsobila, chtěla jsem odejít, někam kde mě už nikdo nikdy nenajde.. Věděla jsem, že pro všecny bude lepší když odejdu.. A tak jsem se poprvé pokusila o sebevraždu.. Vzala jsem do ruky nůž, který sem měla v pokoji stále.. Sedla jsem si na zem, nemohla jsem se na to koukat, protože jsem nesnášela krev, jak ironické.. Otočila jsem hlavu a řízla.. Jednou, dvakrát a po třetí.. Spustila se mi krev, hodně krve.. Podlaha se začala červenat a já tam jen seděla a koukala na tu skouptu tý krve co mi tekla po ruce, byla teplá.. Po 2 minutách jsem cítila že začínám strácet vědomí v tom mi do pokoje vešla babička. Viděla mě na zemi ležet v kaluži krve a volala na bráchu ať zavolá záchranku, snažila se mě udržet při životě, mluvila na mě, zavázala mi ruku aby se pokusila zastavit krvácení.. Jenže krev tekla dál.. Víc už si z toho nepamatuju.. Po několika hodinách vytrvalého spánku jsem se probula opět v nemocnici.. Ale když jsem se koukala po pokoji nikdo tam nebyl.. Nebyl tam ani bratr, a ani babička s dědou.. V pokoji bylo takové ticho, které bylo přerušované pípáním přístrojů, na kterých sem byla opět připoutaná.. Snažila jsem se vstát, ale moje nohy mě neposlouchali a jak sem byla nemotorná, zmáčka jsem omilem zvonek a tím sem přivolala sestru.. Snažila se mě dostat do postele, prý sem ztratila hodně moc krve, a že sem vysílená, ale to mě nezajímalo, chtěla jsem jít najít svojí rodinu a v tom mi řekla něco co sem slyšet nechtěla.. „Vaše rodina tu není, přivezli Vás sem a pak zase odjeli“ řekla sestřička a snažila se mě dostat zpátky do postele.. Tydle slova mi podlomili kolena.. Spadla jsem.. Začala jsem brečet, chtěla jsem utéctm ale neměla jsem sílu na to někam jít.. Neměla jsem sílu se ani sama vzednout, natož někam běžet.. Moje rodina.. Ti, kteří mi tu zůstali, mě tu nechali.. Co kdybych umřela? Co kdybych už nebyla mezi živími? Oni by, ale stejně nepřišli.. Zlobí se na mě a já se jim nedivim.. Stále dokola jsem si v hlavě přemítala ty slova od sestřičky.. „Vaše rodina tu není“... Nejsou tady a já jo.. Sama tu ležím na pokoji, jak nějaký psichopat, kterého se všichni bojí...Připadám si jako kdybych byla něčím nakažená a byla někde v karanténě... Chtěla jsem pryč a tak jsem se rozhodla že se sbalim a odejdu večer aby mě nikdo neviděl.. Lehla jsem si na postel a snažila se usnout, usla jsem.. Vzbudla jsem se asi okolo 3 ráno a napadlo mě, teď je ten správnej čas jít.. A tak jsem si oblíkla mikinu a vykradla se z pokoje.. Úspěšně se mi povedlo utéct z nemocnice..
Já nevím jestli má cenu to přidávat, ale přidám to, protože to je něco co jsem si sama prožila a chci aby ste si to aspoň někteří přečetly..
Děkuji Vám za každý reads :)
Moc mě to těší :*
-Dí.. ;*
