Love for you [CZ]

XX.

Z pohledu Draca:

Hledal jsem Hermionu snad všude.
Ach jo, kde jen může být?

Přestala chodit na vyučování, vůbec nikdo ji neviděl.
Ptal jsem se Pottera, učitelů... Ale nic.

Z pohledu Harryho:

„Myslíš, že zmizela kvůli mě?” zeptal se mě Ron, když jsme seděli ve společenské místnosti a marně se snažili napsat esej na lektvary.

„Ne.” zalhal jsem, abych ho uklidnil.
Přesně tohle jsem si totiž myslel, ale copak mu můžu říct, že je to podle mě jeho vina?
Ale taky jsem za to mohl já, měl jsem se jí zastat, nebo na ní alespoň nebýt naštvaný, cokoliv, jen ne to, co jsem dělal.

„Musíme ji najít.” prohlásil Ron. No to jsem věděl taky, ale kde? V Bradavicích nikde nebyla, opravdu jsem se o ni bál, a zdaleka jsem nebyl jediný.

Z pohledu Draca:

V rukou jsem držel dopis, v nímž mě matka žádala, ať jedu domů, prý nějaký naléhavý případ.

Došel jsem až za hranice Bradavických pozemků a přemístil se.

Byla bouřka a Malfoy manor vypadal temněji a krutěji než obvykle.

Vešel jsem dovnitř, a najesnou jsem uslyšel dívčí výkřik, při kterém mi tuhla krev v žilách.

Šel jsem po zvuku, bál jsem se, co spatřím...
Po chvilce váhání jsem otevřel dveře a vešel do místnosti.
Byli tu všichni, matka, otec, Bella, pár dalších smrtijedů a...
Ne, to není možné, to nemphla být pravda!

„Á, vítej, Draco.” přivítala mě Bella.
„Co jste jí udělali?” vylétlo ze mě, než jsem se stačil zarazit a zděšeně jsem sledoval nehybné tělo na podlaze.

„Profesor Snape nás informoval, že jste se jaksi... zblížili, je to pravda?” zeptala se mě matka, ale její slova zněla zvláštně, jako by je vyslovovala proti své vůli...
„A když řeknu ano?” zeptal jsem se váhavě.

„Crucio!” vřískla má šílená tetička a namířila hůlkou na Hermionu.

I když to pro mě bylo hrozně těžké, choval jsem se, jako by mi vůbec nevadilo sledovat, jak má šílená tetička mučí mou Mionu...
Musel jsem rychle a hlavně nenápadně informovat Pottera...

A pak jsem ai vzpomněl na minci z Brumbálovy armády, kterou používali v minulém roce, a kterou jsem vzal Cho Changové, když jsme je s tou babou Umbridgovou objevili.

Bylo opravdu štěstí, že jsem ji měl v kapse.
Nenápadně jsem onen studený kus kovu stiskl a doufal, že mu pošle zprávu, kde jsme.
Vůbec jsem totiž netušil, jak to funguje.

„Je to pravda, Draco?” zeptal se mě otec, čímž mě vytrhl z přemýšlení.

Vůbec jsem nevěděl, co mám odpovědět.

„Já...”

Ahooj!
Tak zase další kapitolka😆

Co si myslíte, že Draco odpoví?
Své názory mi můżete psát do komentářů😉