Moje myšlenkové pochody

V

,,Je divná". ,,Chodí jenom v černé". ,,Nosí patku přes oko". ,,Má na krku pentagram". ,,S nikým se nebaví". ,,Nezapadá sem". ,,Kazí nám kolektiv". ,,Nechápu o čem mluví". ,,Nosí na rukou obvazy"

Tyhle a podobné věci slýchávám často.. Ano, jsem jiná. Ale to neznamená že jsem špatná. Ve škole, bavím se jen s pár lidma, a tím myslím jen prohození pár slov jako: ,,Ahoj" a šup do lavice. Ale nejvíc mě udiveje jak málo stačí k tomu aby jste oklamaly své okolí. Stačí falešný úsměv, pár happy slov a lidé uvěří všemu. Někdy je až moc jednoduché manipulivat s ostatními..ale já taková nejsem. Mě stačí když si ostatní kolem mě myslí že je všechno v pořádku. I přes to slýchávám od ostatních podobná slova.. Ještě se vraťme k té škole a klamu. Jsem na základce, v posledním ročníku, už se těším jak vypadnu. Každý učitel říká jaký máme skvělý kolektiv. Ono stačí aby se pár holek řechtalo jak hyeny na celou třídu a říkaly jak nejsme všichni kamarádi a bum. Nejlepší kolektiv jaký jste kdy viděly.
Kouzlo klamu.
Už nikdo nevidí dovnitř, nikdo nevidí to zkažené, třeba šikanu. To už nikoho nezajmá, stačí jen vzhled a lidé soudí. Když po mě třeba hází papírky a smějou se, ve mně začíná vařit krev. Mám chuť vstát a chytnout ty krávy za límec a praštit s nimi o zem. Nebo je alespoň seřvat. Ale to nejde.. Já jsem sama, za nimi stojí celá třída a komu všichni uvěří? Uvěří té většině, těm oblíbeným, těm co klamou. A nejsem si jistá že kdybych to udělala dokázala bych přestat. Jako když mi sestra vlezla na postel i když jsem na ní řvala ať mě nechá být. To mi bylo asi deset a měla jsem tu vysokou palandu až ke stropu. Postel beru jako své území, pouze moje. MOJE. A tam nikoho nepouštím, vždycky to pro mě byla postel. Vždy se můžu v posteli vybrečet a zalést si tam když mi není hey. Ale ona mi tam vlezla, v záchvatu vzteku jsem jí schodila z postele... Až v tu chvíli jsem si uvědomila co dělám. Samozřejmě z toho byl přůšvih. Proto se snažím být zticha a všechno přetrpět, skončilo by to špatně. Klamat s úsměvem je někdy těžší než se zdá.

Se svými vrstevníky si nerozumím, když se pokouším s někým bavit nerozumí mi.
,,Filozofie? Jsi divná nebo co? O čem to kecáš?"
Zajímám se o přírodu, magii, hodně mluvím o tom jak zkažená jsme rasa. Jak si zasloužíme vymřít. Lidé, nesnáším to slovo. Kdykoliv ho slyším vybavím si jen to špatné.. Ale to někdy jindy. Kdoby se chtěl bavit s někým kdo tak nadává na nás samotné? Nikdo..
Proto klamu lidi, falešným úsměvem a veselým přístupem. Někdy si přeji aby to co předstírám bylo skutečné..

Není špatné být jiný. Každý je vyjímečný. Všichni by se měly respektovat takový jací jsou, ale svět je až moc zvrhlý a nechutný aby něco takového připustil.

~Whitny~