,,Ahoj." prohodil jsi s úsměvem a sedl sis ke mě. Nechápal jsem tě. Proč sis ke mě tehdy sedl?
,,A--ahoj." vydal jsem ze sebe v rozpacích.
,,Jsem Martin. Martin Carev." podal jsi mi ruku a stále ses usmíval. Nerozhodně jsem se na tebe podíval. V hlavě se mi rozsvítila červená kontrolka. Nesahat! Bál jsem se. A tys to vycítil. Sklopil jsi pohled a odkašlal sis. Do teď si pamatuji jak jsi zčervenal. Omlouvám se. Měl jsem ti říct jak moc ty doteky nenávidím.
,,Karel." pípl jsem potichu. Pohled jsi zase rychle zvedl.
,,A dál?" zachichotal ses. Opět jsem tě sjel pohledem. Už tehdy jsi byl tak neuvěřitelně nádherný... Do tvých očí jsem se hned zamiloval. Zelené jako mechy v lese, rozčepířené špinavě blonďaté vlasy a uklidňující úsměv. Ani jsem si nevšiml, že jsi ruku stáhl a pozoroval jsi mě jako já tebe.
,,Proč to chceš vědět?" odsekl jsem ti. Usmíval ses. Pořád. Nechápal jsem to. Kde jsi na to bral síly?
,,Ja nevím. Copak ses s nikým nechtěl spontáně seznámit?" přišoupl ses ke mě blíž. Koukal jsem na tebe jako z jara. Nepřibližovat!
,,Ne. Ale rád spontáně cestuju." nadhodil jsem a odvrátil jsem od tebe pohled.
,,Já taky!" rozzářily se ti oči. Usmál jsem se. Tys mě rozesmál! Ani nevíš jaké vítězství to pro tebe tehdy bylo...
